NA KOZÍM.
Po zápasech, po bojích a válce,
po dnech, plných hořkosti a ztrát –
toto ticho od nepřátel v dálce,
tento pevný na pahorku hrad!
Tato jizba, tiché útočiště
jako Betlém za minulých let,
dokud nevěděl, co čeká příště,
dokud nebyl zavržen a klet!
Daleko jest nenávistná vřava,
daleko jsou hádky, shon a hluk –
hudba potoka jen zní tu hravá,
chřástal kdesi večer volá z luk.
Drevný les sem pryskyřicí dýše,
tráva voní čerstvě skosená –
skřivan jásavě se ozval s výše,
dívčí píseň zní sem vzdálená.
29
Pan Jan strážcem jest mu, paní Anna
Martou mu i dobrým andělem –
pookřívá duše utýraná
po zápasech se zlobou a zlem.
Žije zase s jihočeskou zemí,
z jejíž hrudy vzrostl jeho rod,
nad níž, chudou, táhne oblak němý,
do níž kane s chmurných tváří pot.
Vidí zase jihočeské tváře,
vytesané jako z kamene –
ale v očích zamyšlení záře,
ale oči jako z plamene.
Tvrdé duby vidí, tvrdé suky,
z nichž je složen lidu toho hvozd –
ale v stisku mozolnaté ruky
cítí, že i on z té půdy vzrost’.
Cítí, že v té půdě kamenité
kořeny má také jeho kmen,
z ní že čerpal síly v nitru skryté,
aby zůstal v bouřích nezlomen.
Jak mu dobře, když tam v lese dole
pod korunou lípy košaté
ocitne se v lidu svého kole
a zří v očích ohně rozžaté!
30
Tam ti v Betlémě a ti zde v Drevném
jsou přec jeho jeden věrný lid,
na němž jako na základě pevném
může království své založit...
Na lid tento myslí pracovitý,
jeho nevědomou na sílu,
na tajemné v jeho očích svity,
k listu list když skládá v Postillu.
Vidí před sebou ty prosté hlavy,
jak se nad tou knihou sklánějí,
aby postihly z ní smysl pravý,
aby čerpaly z ní naději.
Vidí čela vráskou rozbrázděná,
vidí tváří zkamenělý rys –
každá nad knihou je zamyšlena,
kterou on psal v hradě Kozím kdys.
Vidí, že se stále množí, množí,
až jich plné Čechy, Morava –
vidí, že z nich valný zástup boží
na obranu pravdy povstává.
Vidí, jak se nepřátelům staví,
běd se nelekajíce a hrůz –
k nebi týčí neoblomné hlavy,
v ruce knihu, kterou psal jim Hus...
31