VŠEM VĚRNÝM ČECHŮM.(10. června 1415.) Brk bílý s čistou blanou svistem hovoří,tvar písmen hrotitých se v řádky staví:ponesou pozdrav přes zelená pohoří,přes mnohou řeku drahé do dálavy,kde na pomezí hory stojí okruhema v srdci země Praha sterých věží,kde oráč těžkým krokem stoupa za pluhema myšlenky své pouští bez otěžíne v starostech jen o tvrdý chléb vezdejší,leč také o tom, co je zlé, co pravé,co podstatné je v žití a co vedlejší,co trvalé a co jen přeletavé.Tam do té země, v které nový Betlém vstal,by Kristus v něm se znova z Písma zrodil,by bohatým i chudým znova uchystal,co všemu lidu dávno nechal v podíl.Tam do té země věrným Čechům všem,jenžjež Boha milují a budou milovati,ať ve zlatě a kmentu vládnou palašem,či v režné kytli dřou se na souvrati –61ten pozdrav posílal a s ním své duše kus,než pravdě za oběť své tělo složí,kazatel betlémský a Mistr Písma Hus,v naději neochvějné sluha boží.Psal v žaláři jej, v řetězích a okovech,čekaje svého na smrt odsouzení.Chlad vězení jej studí, sráží jeho dech,stín chmurných zdí mu béře světlo denní –a za krátko snad obejme jej smrti chlada světlo života mu bude vzato,že věčný život lidu svému v srdce klad’a věčné pravdy rozesíval zlato.Ti, kterým Kristus zákon lásky odevzdal,by kázali jej všemu pokolení,jej vydají, že kacířem se být jim zdál,jak zkázoplodné bejlí k upálení.On dobrým být se snažil, boží královstvízde hledal a své bratry k němu vedl –a koncil, který v pýchy purpuru se stkví,se celou silou proti němu zvedl,jal kněze bezbranného dlaní násilnou,tíž řetězů a pout mu připial k rukám,dal v žalář jej, kde stěny chladem k němu lnou,a nyní odsoudí jej k ohně mukám.A on přec vždy jen pravdu hledal zářivou,by obhájil ji, přišel do Kostnice –a zde jen zloba s nenávistí na něj řvou,jak pohltily by jej, hledajíce;62když žádá, že by z Písma poučen být chtěl,v němž jeho pravdy nepřebraný poklad –jen křičí: Odvolej, co za pravdu jsi měl,nám poddej se, sic budeš ďáblu proklat!...To vše mu hlavou táhne, když ten píše listvšem věrným Čechům, kteří k němu stáli,by ještě naposledy řek’ jim, že jest čist,že v pravdě stál jen koncilu i králi –by rozloučil se s nimi, kterým v Betléměi na Kozím a pod Krakovcem kázal,než vyšel pravdy hájit České ze zeměa nežli nepřítel jej k upálení svázal.To vše mu hlavou táhne, když se zastavil,co v odkaz poslat do země svých dědů?...Zří znova vše, co prožil od prvních zde chvil,ve vlastních utrpení kráčí sledu,vše znova přemýšlí, co zkoumal tisíckrát,zda pravé jest, co držel, učil, psával,zda dobře jest, že pravdy své si nedal brát,byť násilím šel na něj zloby nával,zda on je v právu, který z Písma Páně vzalsi naučení lásky nekonečné,či oni, jimž se v Písmu pramen zdálbýt jejich pýchy jen a moci věčné?...A domysliv, psal v odkaz české do dáli:„Též prosím vás, byste se milovali,násilím dobrých tlačit byste nedalia pravdy byste každému vždy přáli.“63