EJHLE, KACÍŘ.

EJHLE, KACÍŘ.
Věku patnáctého, léta patnáctého šestý červenec... Ke hranici dříví ohněm vzníceného šel si pro věnec mučednické slávy následovník Krista, ryzí jeho pravdy věrný hlasatel. Že mu nad sám život byla pravda čistá, padl jak Pán jeho v ruce nepřátel. Kazatele vedou z města ke hranici, jako Ježíše kdys na vrch Golgaty – v zástupu zas farizeji, zákonníci jako kdysi, biskupové s preláty. Místo trní čapku s nápisem mu dali: Ejhle, kacíř! A dav slepý volá, když jej dým už halí: Ejhle, arcikacíř! On však tichý, klidný, rozjasněných lící žalmy zpívá si... Až zde na prach shoří, roven bílé svíci, ať jej prohlásí světu za kacíře, který učil bludu – on zde klidně kráčí přes věčnosti práh, 70 pro bázeň že smrti, pro zmar těla, údů pravdy neodvolal, křivě nepřisáh’. Krátce bude pálit oheň jeho tělo – zapřít pravdu však, již duše poznala, v ohni bez konce by svědomí se chvělo, vždy by pálila je lhářů pochvala. Jak mu lehko nyní, že mu nápis dali: Ejhle, kacíř! Že dav slepý volá, když jej dým už halí: Ejhle, arcikacíř! A duch jasný letí k milované Praze, české za hory, kde lid pravdě učil, kterou platí draze, v lány, úhory, jimiž chodil, dobré rozsívaje zrní – napomenutí mu nese poslední: Pravdu drž, můj lide, zvol raději trní, než bys opustil ji, než se rozední. Lež se bude k tobě blížit s usmíváním, o bratrství mluvit, svaté svornosti – ty se nedej mýlit tímto lásky zdáním, pro lži pochvalu se pravdy nezhosti. Raději ať zve tě, plna žluči, octa: Ejhle, kacíř! Z jejích úst buď pro tě nejmilejší pocta: Ejhle, arcikacíř! 71 NA HRANICI. Zde tedy jeho cíl, zde vrchol Golgoty je, kam dovlekli jej až jak Pána jeho kdys – zde ohněm zhynout má, co dočasně jen žije, i údů jeho sval i tváře jeho rys. Zde tedy dokoná svůj život v pravdy službě, již povždy hledal jen a nikdy nezradil – zde dospěl konečně k své nejvřelejší tužbě, by za pravdu mu přán byl mučednický díl. Hle, zde ten v zemi sloup – toť strom jest souzený mu, kde zří již tajemný plod smrti svojí zrát!... „Ó, Pane Ježíši, smrt hroznou v ohni, dýmu pro evangelium tvé vytrpět chci rád!“ Tvář hoří nadšením a oko jeho plane, když kat mu sukni svlék’ a k sloupu řídí chod a kdos když zavolal: „Ať kacíř tváří stane, kam slunce zapadá, ne slunce na východ!“ 72 Slét’ úsměv na rty mu, když v západ obrátili jej tváří u sloupu. Ó, bloudi! K východu přec letí jeho duch, kde kraj jest nad vše milý, přes hory v Českou zem, k českému národu... „Buď s Bohem v dálce tam, ty země milovaná, buď s Bohem, lide můj – a vždycky pamatuj, že pravdě učila tě ústa proklínaná, ji znej a miluj vždy a do smrti v ní stůj!“ – Aj, hrubé provazy již tělo jeho váží a řetěz rezavý jej tvrdě poutá v sloup – již dříví hranice kol něho stojí stráží, čím více vrší se, on zapadává hloub. Však hlava stále výš a k nebi jasně zírá – i Ludvík falckrabě když zvolal k němu: „Hej, spas, bloude, život svůj, rci, bludná že tvá víra – já zvu tě naposled: Co’s učil, odvolej!“ „„Bůh sám je svědek můj, že neučil jsem bludů, jež na mne svědčila a z nichž mne nařkla lež. Já pravdě jen jsem chtěl – a při té pravdě budu stát v poslední svůj dech, s tou pravdou zemru též!““ Ta slova pověděl a oči k nebi zdvihá, když sláma zaplála a polena a klest – a zdá se mu, že tvář se matky mu tam míhá, i šepce otázku, zda takto dobře jest? 73 A vidí usmívat se přemilou tu tváři – a úsměv radostný též k jeho líci slét... A v kouři dusivém a v ohni rudé záři jak tří kdys mládencův se rozezpíval ret. „Ó, Kriste, králi můj,“ verš písně jeho volá – a náhle oko zří, jak nevýslovná zář se před ním rozlila, jíž oko neodolá, a z ní se laskavá naň zadívala tvář, již v snění vídával, když čítal v Písma knize, již vídal na hoře, jak učí všecek lid, a za níž chodíval vždy ve své kněžské říze, když hledal pravdy zjev a srdce ráj a klid. Ó, jak mu blaze jest v těch očí zadívání, jež v žití hledával vždy v citů vznícení! Hle, Pán se k dobrému již služebníku sklání... Co hledal v životě – teď našel v plameni! A mdloba přesladká jej náhle zachvátila, v ní hlavu naklonil a na hruď vidiny ji složil nebeské, jež přišla k němu bílá v okamžik poslední – poslední hodiny... 74 NEZAHYNUL! Již zpívající umlkla a modlící se ústa, kouř dusný Husa zahalil a oheň výše vzrůstá; vzat život, jenž jim překážel, hranicí náhle zkrácen – strom dobrý vyťat z kořene a mocí na zem skácen. A drsná ruka katova i kosti rozdrtila, by lépe mohla ztrávit je plamenů žhoucích síla: hnát kyjem na prach rozbila, jenž k Betlému jej nosil, kde kazatele milého lid o útěchu prosil. I obě paže rozbity, jež s láskou k všemu lidu se vztahovaly v žehnání a radost nesly v bídu; i články prstů zdrceny, jež Čechům knihy psaly, by učili se pravdu znát a by ji milovali. A lebka, která v číši své chovala jeho ducha, v níž boží pravdy radostná se rodívala tucha, z níž myšlenky se rozlétly, jež koncil nyní dusí – je také na prach zdrcena a rozbita je v kusy. 75 I šíje, která nechtěla se sklonit před papeži, i žebra, v nichž byl srdce stan, teď na prach tady leží – a samo srdce ze zlata, jež tolik milovalo, teď nabodeno na rožeň, by lépe ohněm vzplálo. A ten již znova ztravuje, co na pospas mu dáno, i sukni dostal Mistrovu – a již je dokonáno. Prach, popel sebrán s oharky a vmeten v Rýna hloubi – ať nyní voda dokončí poslední dílo zhouby!... Je zničeno, co tělesné, však věčné nezhynulo! Co na perutech nadšení se k nebesům až pnulo, co ústům kárat dávalo blud váš a vaši pýchu, co odkrývat jej nutilo peleše vašich hříchů – čím od vás lid svůj odvracel a za pravdou jej vodil, čím na konec se přihlásil svůj mučednický o díl – to mníte že jste spálili s tím tělem zhublých oudů, to mníte že jste uvrhli do kalných Rýna proudů? Ó, blázni! Zdaliž nezříte, co na východě svitá, že jeho ducha bělostná jest peruť obrovitá? A nezříte, těch od křídel že Česká zem se nítí, až celá od hor po hory Husovým duchem svítí? Zde tělo jste sic zničili, však duch, hle, křídly mává, již přes pohoří do světa a v budoucnost se dává! Prach jeho nese do moře proud cizí, chladné řeky – duch jeho ohněm nezničen dál letí v příští věky. 76 Dál letí v příští staletí a bude děsit stále vás, kteří jste jej zhubili pomocí zrádce krále – a bude pravdu hlásat dál, již chtěli jste mu vzíti, a ještě po tisíci let jí bojovníky vznítí. Neb myšlenka jest jako Bůh, jenž vdechl nám ji, věčná, zrozena jednou, nezemře, jak Bůh jest nekonečná! Byl na prach spálen myslitel – a ona světy tvoří; uhasla jeho hranice – a ona sluncem hoří!... 77 POZNÁMKY.
Spálení knih Wyklifových. Dne 16. července 1410 bylo ve dvoře malostranského paláce arcibiskupova za zpěvu „Te deum laudamus“ a za vyzvánění všemi zvony spáleno přes 200 knih Wyklifových, jež byli arcibiskupu Zbyňkovi k prozkoumání odevzdali Hus a jeho přívrženci. Čin ten vyvolal bouře studentstva a lidu proti arcibiskupovi, který před hněvem lidu ušel do Roudnice. O arcibiskupovi zpívána tehdy po Praze potupná písnička „Zbyněk biskup Abeceda“. Kupte sobě spasenispasení! Když Hus rozhodně vystoupil proti prodávání odpustků, vzniklo i v studentstvu a v lidu rozhořčení proti tomuto svatokupectví. Působilo tu hlavně také živé slovo Jeronýmovo. Dne 24. června 1412 uspořádalo studentstvo posměšný průvod, jejž báseň líčí. Na voze jel student, přestrojený za nevěstku a ověšený papežskými bullami odpustkovými, z Malé Strany mimo staroměstskou radnici, na Karlovo náměstí, kde bully s něho strhány a pod pranýřem spáleny. Z básní této knihy byly otištěny: Ke hranici (Květy 1907), Sen Mistra Jana, Modlitba Husova (Národní Obzor 1908), Ejhle kacíř, Všem věrným Čechům (Besedy Času 1912, 1914), Zikmund, Pan Jindřich Lacembok (Topičův Sborník roč. I., II.), Hus v Gottliebenu (Kalendář Hus 1915), Betlémská kaple (Bratrské Listy 1915), Kupte sobě spasení (Kostnické Jiskry 1915).
79 OBSAH.
Strana Kazatel7 Spálení knih Wyklifových10 Kupte sobě spasení!13 Betlémská kaple16 Cesta I.–II.19 Na Kozím29 Svatba32 Půjdu!37 Pan Jindřich Lacembok41 Páleč44 Sen Mistra Jana47 Hus v Gottliebenu50 Modlitba Husova55 Zikmund57 Všem věrným Čechům61 Ke hranici64 Ejhle, kacíř!70 Na hranici72 Nezahynul!75
Poznámky79
Vydáno 14. května 1915.
E: tb; 2006 [80]