NA POMEZÍ.
Zří jedovatý zor dolů v kraj tak zlý a zákeřně zlostný,
kde do týla vody zesinavělé vítr jaguár vpad:
To šklebí se ze šikmých střílen, to bodci se ježí a ostny
pevnost – hrad.
Hruď do šupin krunýře vkutu,
cení svůj dravčí chrup –
a ve výši mrak jako chycený sup,
jenž do rzivě železných prutů
zahnutým zobcem se zakloval,
zoufale tluče křídlem o žebra špičatých skal.
Jak hrozivě přirostla k ponurým zdem
šedivá vojenská stráž!
Jak duní ukrytou zbrojí ta pevná, jež nese mne, zem!
A já, jak cizí a slabý, jak bezbranný, zbytečný jsem,
zvířecí pohled váš,
tvůj, přírodo nemilosrdná, tvůj, krví podlitá válko, když vidím!
Za svoje lidství, za svoji bezkrevnou krotkost jak hořce se stydím!
Za prsa bez obručí
a za lásku všehomíra,
za pláč, jenž neplakán mučí,
a za soucit, hruď že mi výčitkou sžírá!
Vzmuž se, svobodný duchu, jenž čistý přebýváš ve mně!
To nečisté, stydlivé zvíře, do prachu skrčené, zkroť!
Povstaň v nadzemskou výš a hrdě vzepni své témě,
19
letících mraků se chyť a skokem se vymršť v nehmotných oblaků loď!
Nad žalář, šelmy a draka, nad supa, nad žebra skal
vydej se, perutný oři, oblačný jezdče můj, v cval,
mračnem až pod slunce proraz, kde krouží bratří tví rodní,
orle můj, rozený v modru, a v azurné prázdno se vbodni!
Ó rci, co nad sebou vidíš? Kam nese tě v orkánu mrak?
„Já nemohu zírat vzhůru, mně dolů to strhuje zrak.
Já vykláním se k zemi, ven z dráhy oblačných plavců,
já dole zřím vrchy a vody, zřím obrovské klece dravců –
jsou zapuštěny v moře, jsou vyšší než hory jich mříže,
a deset obludných koček se vzpíná a do kovu hryže,
a deset obludných koček své řetězy servat se sápe.
Z hluboka ke mně, hladovým hlasem
ržá, vyje a chrápe
bestií táhlý řev,
syrovým masem
to ve vzduchu voní,
já cítím teplou zvířecí krev,
já z ní jsem se zrodil, já žízniv jsem po ní..!“
Výš vylétlo mračno, a vítr je do spárů chytil.
Vznešený, svobodný plavec bez vlády v rokli se řítil –
pestře žíhaný pták, jenž, zedrán a k smrti raněný,
dopadá k nohám šelem do prachu zvířené areny.
20
KAREL ČAPEK: