STŘEVLÍCI
Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera,
kameny umyl v ní a schody nanesl z písku,
v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera
vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku
pohledem vděčným za všecko.
Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky,
naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky
a mám se za děcko.
Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících,
kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích
zelení, jež se blahem dmou z vláhy po dnech sucha.
Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena,
černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena,
a já mám volného ducha...
Ale teď. Holá! U nohou mých! Co že to chřestí
v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena
unyle odpočívá jak pomilovaná žena?
Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí
v souboji drobném
a zdobném.
Hej, holá! Jsou to dva modří střevlíci
po písku, jehličí, kamenech dolů se valící.
Hej holá! A ty jsi to, lásko,
36
zlá, nesvědomitá plavovlásko,
která je ženeš objaté po kamenném loži
a hloží!
Jaké to divadlo ve zmoli
na lesní stráni!
Samička prchá a zápolí,
šesterem stehen se brání.
Sameček slepý ze všech sil
za krk ji drží, za kolena.
Tvůj, lásko, dech mu rozpálil
krunýř až do zelena.
Hned dole je, hned na vrchu,
a kovově chřestí jich tělo.
Ze svraštělého povrchu
teď jak by to zasršelo.
A teď zas v pevném objetí
se s kamene na kámen řítí.
Oh, jaké dnes tvé zakletí
jim schystalo živobytí!
Ale již vítězný sameček
pod sebou drží ji směle,
a jeho bílý údeček
zdvihá se, chvěje se vřele,
dobývá skuliny
pro sladké vteřiny –
oh, lásko!
37
Tak tedy tě, lásko, potkávám i ve zmolině lesní,
na tvrdých kamenech, na písku sneseném,
a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní,
ledaže divoženka v úkrytu zeleném
snad lačně, snad zvědavě mým trápí se člověčenstvím
jako já ženstvím.
Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově,
jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky;
stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově,
za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky
v aleje spanilé
bez cíle...
38
JOSEF ČAPEK:
TŘI PRÓSY.
*
PROCHÁZKA.
Po světlé cestě, místo po místu, na zaprášené silnici postupuje ku předu konám procházku:
podél silnice jdou příkopy se špinavou vodou, dále po straně jsou kopretiny, kymácející se bílé kytky v trávě, v příkopech a kolem ustupujících tyčí telegrafu křičí vrabci, pod plechovou klenbou nebe rýsuje svou dráhu velký pták spouštěje na zem dolů své chraplavé volání;
slunce teple hřeje opírajíc se každým paprskem o jeden bod a všemi paprsky o každý atóm, až je zaplněn celý prostor do nejposlednějšího místa –
Na pravo i na levo opouštím věci, návrší, domy, spěchající vlak, jedno podívání, jedno pokynutí a zase dále a jsou tu zas nové,
stromy s řinoucími se lístky, v chvějivém pohybu tichá zelenost, a přes ni se ohýbá mírný vítr, ostře vykrojené listy s jemně vystříhanými vroubky a zoubečky jako z papíru, jeden každý je znát v znehybnění – to je lípa,
a pak zase zelenost do dálky splývající –
Krásná je taková procházka, když všude je světlo, slunce hřeje a ukazuje cestu, vzdálenost od jednoho místa k druhému, a mezi nimi bílá cesta, po které jdu, potkávám, míjím, zvolna přecházím, a jsou tu zas nové:
Po silnici přichází hlouček, všichni se na sebe díváme a oceňujeme svoje vzezření navzájem,
mají světležlutý prach na šatech, jako stejnokroj je to, hlučí,
39
plijí a vesele se dívají brutálníma očima; pokřikujeme na sebe, pozdvihujeme ruku k pozdravu, klobouky jdou vzhůru a dolů a zase jsou na hlavách, a po mužských zůstal hořký zápach tabáku, když míjejí a vypouštějí světlé obláčky z dýmek,
všechno se těší z vzájemné veselosti, také já:
když pokračuji ve své cestě a když pak jsem potkal dívku v červené bluse a prostovlasou, má pružné tělo, jak pěkně se drží v bocích, i její chůze je hezká;
podívali jsme se na sebe a oba si myslíme, že jí něco žertovného povím: „Kš kš, miláčku, není třeba tak pospíchat, raději bychom mohli jíti spolu“ –
nedá slovo k slovu, ale na odpověď se usměje rty, očima, i v tvářích, až celá je úsměv a za bílými zuby smích ještě půvabnější stoupá dokola a rozlévá se, kam až mohu dohlédnout;
„Já nejdu tu jen tak na prázdno, jak se zdá, a není to na mně vidět, že mám tu svou zvláštní úlohu,“ pravím,
„mohu vystoupit zde na kopec, přivázat k holi barevný šátek a vyplnit svoje poslání zamáváním praporku, aby to bylo z dálky vidět, a pak by na všech stranách vznikla podivná akce a bylo by znát, jak vše se hýbe, aby se jistí lidé k sobě soustředili;
nevěříš-li a chceš-li se přesvědčit, pojď se mnou a uvidíš, jak to přijde, až vyvolám tuto zvláštní věc svým signálem.“
Jak by mohla věřiti takové vymyšlenosti, jak by se nesmála nesmyslnému nápadu, a přece jde se mnou (oba děláme jakoby se mnou šla jen ze zvědavosti, neboť by se styděla, kdybych ukázal, že rozumím našim pohnutkám), a jdeme tedy nahoru vesele rozmlouvajíce,
tam jsem ji stisknul jak chtěla na obou tato chvíle:
Teď už si ničeho nežádá, již se neptá, zvědavá, na mé vymyšlené poslání, a co odcházím, je v keřinách jako zajíc, jako usedlý pták, jako polní myška, stále menší a menší –
40
Teď už mohu jít zase dále, neboť láska není všechno a někdy víc bolí než těší;
ale ještě jsem udělal svůj barevný signál a zamával jím na všechny strany, aby nic nescházelo:
zamával jsem praporkem znamení: Na shledanou.
UDÁLOST.
Přišel jsem na ostrov, který nebyl Pathmos, dokola obrostlý vysokými stromy, a jsou tam Amorovy Sály, Palác tance, Bar, Kinematograf, Femina, lllusion a Koncertní Akademie.
Jaká budova! Vlaje nad ní stodvacet praporů, fronta měří šedesát kroků a má čtyřicet oken, všechna samá záře, tvář, v níž neschází žádný zub; z vnitř chrlí se hudba, prudce a opile, jako světelná fontána a jako žlutý gin-cocktail. – Jaké místo pro toho, kdo hledá vyražení!
Na cestičkách skřípe písek jako skelné střípky a ve vypěstěném trávníku, třesoucím se nočním chladem, svítí odhozené doutníky a pohasínají do černé tmy jako oči.
Ve vestibulu muž mi vyleštil střevíce, až vrhaly mnohonásobné lesky jako velký skleněný briliant. Sál zdál se celý jako z jednoho kusu, jen strop byl složen ze samých barevných žárovek; když jsem vstoupil, kapelník zdvihl taktovku, hudebníci počali hráti a dívky počaly se otáčeti v skvělém světle. Pak hudebníci skončili svůj kus, dívky uvolnily svoje objetí a upravovaly si šaty. Pak zahájila hudba novou píseň; byla tak podivná a zněla tak smutně, že všichni přítomní se zarazili a že se na chvíli zastavila všechna živost. Nejvíce ze všeho bylo slyšet hru cella, jež znělo hlasem nejsilnějším a nejsmutnějším. Byl to hlas tak silný, že všichni jsme viděli, jak rozvinulo své křivky a oživilo své plochy pohybem podivným, který zasahoval až do diváků a rušil jejich
41
podobu, až bylo nahá žena s překrásně vykrojenými boky a oble vypnutým zadkem, úpěnlivě prosící cellistu, aby ji obejmul. On se nad ní skláněl, naslouchal a její prosbu nevyplnil; když pak skončila hudba, viděl jsem také, že bylo to jen cello a nikoliv žena k obejmutí. Hudebníci odpočívali, páni utírali si ruce kapesními šátky a tanečnice převazovaly si uvolněné stužky.
VODNÍ KRAJINA.
Může vzniknouti takové místo a zdání, že řeka uzavřená do krajiny již neplyne a zastaví se v sobě v utkvění nezachytitelném rafiemi času. Ale krajina podél břehů zachází, ztrácí se jako vidina ve snu a zvolna opouští ten utkvělý prostor. To všechno je pak jako zvláštní oblast v průsvitném minerálu, jehož všechny molekuly jsou z čistého živlu vody, ačkoliv je vidět i krajinu, stromy, skály a domy.
Sladký tlak urovnané volnosti je jasný a stejnoměrný vzhled jednoty, jako když ve snách zjevují se krajiny pod vodou.
Utkvění je bez hlasu a hladina zamlklá, jen tiché zašplounání a zase je ticho, bezzvučná měnivost a divná tíseň čistého klidu a vyrovnání u vody. Jako zdání chladné obrazy, tiché a rovné odrazy, podivně vážný soulad, zkonejšení a mír bez kazu.
Čisté a rovné obrazy stoupají v hlubokém spojení, v rythmu zastaveném a trvajícím se v sobě shlížejí chladné plochy, kamkoliv na pohled hlubiny skrz sebe procházející.
Oblaka utkvěla v hlubokých rovinách daleko dole i nad hlavou, vysoké skály sestupují k hladinám, oblouky mostu jsou zdvojené tak jako přízrak.
Poblíž břehu je znehybnělá loďka a v ní člověk cítící všechny plochy tohoto prostoru, šedé, šedé a zelené, na nichž všech leží jako stejný povrch tesknoty.
42
JAN Z WOJKOWICZ: