POLEDNE V ŘÍJNU.
Ulice na chvíli ožila ruchem:
v dusotu kroků slov přelet a shon,
jež vzlétla, by bez echa padala vzduchem;
překot, v němž doznívá zvon.
Však já se hroužil vší duší svou
v nesmírný prostor bezebřehý,
jak vcházel bych v lázeň očistnou
v oblačné moře mléčné.
Mír vzdušné moudrosti, úsměvné něhy
i hořících vznětů bílé šlehy
mé srdce zalily vděčné.
Já ruchem ulic šel jako v snách,
jak říší věčného ticha:
tak hluboký mír mým nitrem táh’,
že slyšel jsem, duše jak dýchá.
Jak by mně zazněla z dálek důvěrná píseň tušená
blahým, tajemným echem,
já věděl: dnes v bezvětří v hájích se rozchví, neslyšně rozplesá,
jak božím dechem,
na stromech zamyšlených
lehýnké listí.
A nábožně jsem si děl: dnes vzduch a světlo, prostor, nebesa
i duše má
k vyššímu smíru se čistí.
57
Já poznal, že v této chvíli,
kdy postává čas
a prostor jak myšlenkou světa se hloubí v oblačné pláni,
kdy okamžik sladší je polibků a čistší než úsvit ranní –
že v této polední říjnové chvíli
všechen svět nebeský bílý
i duše má
slaví svůj svátek zrání.
Vzepláním průzračných ohňů jsem viděl kvésti
milostí zmámenou duši svou
i nebeské obzory,
co ze srdce nesla se tiše,
vždy výše... vždy výše...
rozchvělou modlitbou
obětní píseň života, živého štěstí
a díkem zajíklé pokory.
58
OTAKAR THEER: