JAROSLAVA.
Vítám tě, ženo, jako země vítá jaro,
na stromech sítě větví lovily marně v zámoří,
teď je tam plno lístečků jak zlatých rybiček,
po nichž jak dítě s třepetavýma ručkama slunce zahoří.
Nad lány s otevřenými brázdami skřivan letí
a jeho píseň jak tvořící se krystal třpytí se,
a zítra budou tančit mladinké břízy po stráních,
a pohled v údolí se bude zračit v bledém tyrkyse.
Kolik mi louka květin přinese? – Ach nevím,
nevědět kolik, je pro mne velkou radostí,
vím, potok s blatouchy se zastavil, nebe zrcadlí,
čisťounkou pěnou pomněnky postříkal – to všechno z hravosti.
Vítám tě, ženo, jako země vítá jaro,
proto žes’ mladinká jak bříza, čisťounká jak pěna v potoce,
protože hlas tvůj je třpytivá píseň skřivana,
protože rty tvé, ach bože, jsou zralé ovoce.