TOUHA.
Oh, paní má, oh, paní má,
zda víte, co je touha,
když duše v temno hovoří
a životu se rouhá,
když se zasněnou něžností
miluje noční šera,
a v nitru svém kdes slyší zpěv,
jenž zmlkl za večera,
když o rozkoších intimních
sní v onyxovém tichu,
o běli ramen ambrových,
o rozvášněném smíchu?
O kouzlu maurských basenů
s výdechem vůní těla,
za nocí sladce hlubokých,
jež loutna rozechvěla,
o měkkých stříbrech měsíce,
jež v modré tmy se lijí,
o mysterických rozkošech
slavnostních vigilií,
o objímání žhavých těl
s výdechem záře bílé,
jež činí rozkoš šílenou
a sladce marné chvíle –
o tanci bílých otrokyň
za zvuku smutných citer,
o snění melancholickém
v zášeří cizích jiter –
o sladkém zpití aloí
pod horečnatým nebem,
o pozdních nočních hostinách
s mystickým bílým chlebem – –
– – – – – – – – – – –
Ó, paní má, noc tichá jde
přes vaše zmlklé sady,
a šero sladkých rozkoší
k vám zve mne do zahrady. –
Jak vyplašené labutě
jdou po nebesích mraky –
oh paní má, v tak měkkou noc
lze věřit ve zázraky – – –
Tam v šeru jakby zděděné
violy lkaly v tónech,
by trochu vášně vzkřísily
v nás mrtvých epigonech – –
Oh namodradénamodralé stezky tam
se ztrácejí kdes v dáli,
s tak slavným ticha tajemstvím
jak k rozkoši by zvaly,
k rozkoši bílých extasí,
a vášnivému hříchu,
ku nostalgickým blouděním
v tajemném nočním tichu – –.
Kam jdou ty stezky, paní má?
Ne, nechci konce znáti,
vždyť jenom věci tajemné
lze s vášní milovati...
Vždyť smutné všecky konce jsou
vášnivých našich poutí –
Oh, vidíš, sladká paní má,
labutě nebem plouti?
Oh toužím tak tvých údů běl
s rozkoší objímati,
a jíti s tebou po stezkách,
jež neumějí lháti, –
a měkkou hudbou zváben být
k extasím svatých hříchů,
a rudým svitem ozářit
rozkoše svojí pýchu –
Já čekám v něhy vzeplání
a miluji ta šera,
jež horký dech tvůj ssály snad
dnes pozdě za večera – – –
Já marně čekám. K západům
je zamlkle noc dlouhá –
Oh, paní má, tak vášnivě
zná milovat jen touha!
Tak slavnostní je čekání,
když šero kol se sklání – –
oh, konce jsou tak banální –
Ne, nechoďte, má paní!
KDYŽ KVETLY TŘEŠNĚ...
Bylo tehdy jaro, veliké, krásné jaro; vzduch voněl rašící mízou, a všude bylo cítit tisíce životů, deroucích se s vášnivostí k slunci... Stáli jsem v sadě rozkvetlých třešní. Bílé jich lístky padaly občas zvolna k zemi, jakoby posypávaly nějakou rozkošnou a slavnou cestu. Objímal jsem rukou peň stromu a hleděl jsem hluboko do modrého nebe.
Všude modro, veliké slavnostní modro! Stápěl jsem se v něm a zdálo se mi, že splývám s tou modří, že ztrácím vědomí sebe, oh tak neskonale sladce ztrácím... Ssál jsem do sebe dychtivě vůni rodících se životů, a nějaký nevyslovitelný neklid touhy zešílel mou krev. Měl jsem touhu hmatati a jísti to vonící modro, divoce do něho zahrýsti svoje rty; chtěl jsem všemi smysly cítit tu nekonečnou závrať obnovování... Opřen o třešňový strom, hleděl jsem neustále do nebes; musil jsem do něho hleděti zmámen mysteriem touhy a naplněn rozkoší, kterou cítí jen vyvolení, rozkoší sladkého ztrácení sebe...
Moje milenka stála opodál. Ošetřovala rozkošně svůj malý, růžový prstík, jejž si byla lehce poranila při trhání třešňové větévky. Cítil jsem v jejím pohledu, že miluje své malé prstíky proto, že hladily moje vlasy a pohltily jejich vůni... Viděl jsem z každého jejího pohybu, že je moje, že její nervy nejsou než pokračování svých nervů.. A té něžné a oddané milence řekl jsem toho podivného jarního dne, že se na-
10
vždy rozejdeme... Poslouchala moje slova tiše, s hlubokým a unaveným smutkem, jako nemocné dítě, které by chtělo spát... Ne, neplakala; stála tiše, jaksi přitulena sama k sobě, a opatrovala horlivě svůj malý prstík... Stála nepohnutě, s hlubokým, melancholickém úsměvem, který chvěl její zbledlou tváří.. Oh, jak byla unavená a nemocná, jak útlá a dětská; všechna bolest ztraceného života chvěla se v tom úsměvu, před nímž byly směšny všechny slzy...
Ticho, hluboké ticho; kolem zpívalo jaro vášnivou píseň života a splývání... A já hleděl neustále do modrých hloubek nebe, oh tak daleko, daleko..... .... „Jít, jít! Vždy jsem věděl, že jednou budu musit odejíti; nic nemiloval jsem tak v mládí jako ptáky, letící do dálek za smutných podzimních dnů. Vzpínal jsem po nich ruce a divoce jsem za nimi utíkal, až jsem klesal v hořkém pláči... Oh, já miloval ptáky, letící do dálek, neustále letící...“
– „„Kam půjdeš, můj miláčku?““
– „Nevím, oh, nevím. Má jediná vášeň jest jít, má jediná láska jsou dálky!“
– „„A mají cíl tvé smutné cesty, můj miláčku?““
– „Ne, moje cesty nemají cíle. Miluji cesty, po nichž možno neustále jít, které vedou po závratných výších a kolem nekonečných propastí, o nichž nevím, kam mne přivedou... Žádné cesty neměly by míti cíle... Miluji temné věci a dálky...“
– „„A dostihneš někdy těch svých dálek, můj miláčku?““
– „Ne, nikdy. Právě proto je miluji, že jich nikdy nedostihnu. A kdybych i k nim došel, miloval bych nové dálky, chvějící se v modravém neurčitu... A vydal bych se znova na výpravu k nim, své jediné vášni.“
– „„A dají ti štěstí ty tvé cesty, můj miláčku?““
– „Není štěstí; štěstí jsou moje dálky, a moje radost je jít neustále, bez oddechu jít...“
Přistoupila ke mně, něžná a dětská jako symbol těch životů, pro něž jsem ztratil pochopení. Objala mne svýma bílýma rukama, na něž třešňové květy střásly svou ranní rosu a jež voněly jarem a mládím:
– „„Nevrátíš se nikdy, můj miláčku? Ne, neříkej mi nic; já budu čekati. Třešňovými květy vyzdobím svoje lůžko a budu čekati, až můj miláček se vrátí k životu a k úsměvu. Oh, jistě ti bude jednou velmi smutno a budeš zcela opuštěn; a vrátíš se, až zase jednou bude jaro a třešně pokvetou... Budu čekati; na život nutno čekati... Viď, že se mnozí navrátí z té smutné cesty?““
– „A mnozí jdou, dívajíce se neustále do modrých dálek, až klesnou únavou a umírají, nebe až se sřítí do černých, smutných propastí. Mnozí neumějí se vrátit a milují neskonale své dálky. Nech mne jít; musím jít...“
Sestupoval jsem ze zahrady kvetoucích třešní, dívaje se neustále do modrého nebe, hluboko, oh tak hluboko... Moje milenka volala za mnou: „Oh, nezapomeň, že každým jarem kvetou třešně, naše bílé třešně...“ Sestupoval jsem... Má ubohá milenka věřila v návrat; a unavená a útlá, s tím dětsky melancholickým úsměvem seděla mezi natrhanými větvemi třešňových květů, jimiž ozdobí své lože... Oh, bude, bude čekati...