VÍRA A SKEPSE.

Bořivoj Balcárek J.XX Bašus Karel Berdych Josef Bláha A.XX Bloem Miroslav Bedřich Böhnel Stanislav Cemper Josef Haser Josef Hradecký Béda Chocholoušek R.XX Chřada A.XX Karlík Hugo Kepka Gustav Klika Josef Mach Vladimír Mach Vladímír Mrazík Karel Nový Jaroslav Pasovský Vlastimil Pavlík Jaroš Prošek Miroslav Rutte Pavel Sula František Syrový Bohuš Sýkora Maryša Šárecká Karel Šelepa J.XX M.XX Šerý Josef Šimánek František Taufer Karel Teichmann Eduard Turek Jaroslav Urban Antonín Vedral Antonín Veselý Kamil Vilenský E. Vlasák Milada Záhořová Karel Zelenka Svato Zelenka Alois Žipek

VÍRA A SKEPSE.
V době přítomné – to věc je jistá – svět je samý skeptik, pessimista. Víra v dobro, pravdu mizí denně, zvláště v boha věří se vždy méně. Také já, ten hošík zbožný kdysi, zkažen přáteli a vědeckými spisy, v podstatě ač nejsem špatným vlastně, víru v boha překonal jsem šťastně. Místo v boha v mysli pošetilé věřil jsem jen v lásku svojí milé. Pravdu s krásou zřel jsem stělesněny v osobě té milované ženy. Když jsem hleděl v její věrné zraky, v anděly jsem věřil, v nebe taky. Zamilován jsa ve věcech víry člověk vůbec nezná nikdy míry. I tu víru však jsem ztratil zcela, když ode mne jednou s pláčem chtěla, abych věřil – bytost prostoduchá! – na početí ze Svatého Ducha! Spáchal jsem už mnohé osloviny, zde však nebyl jsem si vědom viny. Neboť nevěry ač duchem nassát, nepozbyl jsem přece mravních zásad. Každá víra klame více méně. Omyl největší je věřit ženě. S trpkým poznáním teď říci mohu: Skoro líp je věřit Pánu Bohu! VLADIMÍR MACH:

KDYŽ PRÁZDNA ČÍŠ – – –

Den naivních duší dodýchal svou roztouženou legendu ve vůni růží západu. Jich lento nesmělé a prosáklé sny bílými dnes v dálkách rájů vysněných bolestně doznívalo. Má harfa jemně zladěná dnes zastonala po krásách, jež přelétly jak pohádkové vidiny přes unavené lány. A pohár radostí již vyprázdněn své křehké tělo vysmek’ zemdleně (jak nemoh’ by se rozloučit’) z mých prstů rozchvěných a v prsou krví zabouřilo víno, jež vypil jsem jak úděl života. Ach, rudé víno, jež tak miluji! Když dozrávalo, podzim umíral: svou hýřivou náladu barev omamných do hroznů jeho vlil – – – Však číše rozbitá teď u nohou, kdy duše pláče touhou po bujném víně života! – Ó osude, dřív než tě prokleju, měj slitování, a aspoň novou číši vína nového mým popřej rozpáleným rtům! –
VLADIMÍR MRAZÍK:

Básně v knize Kniha mladých: