NÁŠ PRVNÍ HŘÍCH.

Bořivoj Balcárek J.XX Bašus Karel Berdych Josef Bláha A.XX Bloem Miroslav Bedřich Böhnel Stanislav Cemper Josef Haser Josef Hradecký Béda Chocholoušek R.XX Chřada A.XX Karlík Hugo Kepka Gustav Klika Josef Mach Vladimír Mach Vladímír Mrazík Karel Nový Jaroslav Pasovský Vlastimil Pavlík Jaroš Prošek Miroslav Rutte Pavel Sula František Syrový Bohuš Sýkora Maryša Šárecká Karel Šelepa J.XX M.XX Šerý Josef Šimánek František Taufer Karel Teichmann Eduard Turek Jaroslav Urban Antonín Vedral Antonín Veselý Kamil Vilenský E. Vlasák Milada Záhořová Karel Zelenka Svato Zelenka Alois Žipek

NÁŠ PRVNÍ HŘÍCH.
To bylo za šera. Svět ve klíně tmu nes’, a my jsme bloudili v hlubokých cestách kdes, zmámeni vůní večera a dýcháním svých těl, a hvězda padla k obzoru, – náš anděl odletěl. Srdce nám bila vášnivě, když jsme se objali, jen čejka pískla na lukách, mraky šly do dáli, den prchl šerých do hlubin, my dívali se dál ač smutky padly blízko nás a z hvozdů křičel žal. Vím, ňadra se ti zachvěla, když sevřel jsem tě v pas, a z výšek nedohledných v ráz kdos přísný volal nás. Vím, země spala tenkráte, když uchvátil nás hřích, i čejka zmlkla docela a na stráni bor ztich’. Vím, že jsme oba chtěli tak, ač měli jsme jít zpět; dnes velmi pozdě na řasách nechati slzu chvět... Tenkráte plakat měla jsi, když les byl tolik tich, a ne, když svět se směje ti pro ten náš těžký hřích! JAROŠ PROŠEK: OBĚŤ.
Hradem pražským směrem do Prahy v teplý červnový večer dýšící plným životem veden, vlastně vlečen kůň. Kůň zmořený, utýraný, mrzák, poslední jeho cesta. Jedna z podkov chybí. Slyšet pravidelný, nervosně rozrušující úhoz, pausa neokovaného kopyta doplňuje pravidelné tempo. Úplný dojem umíráčku. Právě v osvětlené již bráně došel koně studentík, v jehož ruce celá vzácnější květena červnová. Je jistě šťasten, že má zítra pro profesora krásné exempláře. Upozorněn kroky, kůň se ohlíží, zastavuje se. Pak žádostivě pohlédl na živou zeleň. Hošík pochopil. Nebylo v něm než ohromného soucitu s koněm, protáhl ruku s květinami koni. Nebylo lítosti ztráty květů, ani námahy celého odpůldne, naopak byla v něm rozkoš dobrého skutku. „Tak mladý pane, poslední sousto, jak před popravou. Jistě jste to měl pro školu!“
20 „Nevadí. A není mu pomoci?“ „Ba ne, je sice devítiletý, ale celý chromý, moc pracoval. Pojď, starochu, pojď!“ dodává vůdce. A těžký průvod jde dále hradem. Mladý, zmrzačený život – mrtvým majestátem. A celým hradem zvoní dále do teplého, plným životem dýšícího večera, tři podkovy koňovy umíráčkem.
PAVEL SULA: