VYZNÁNÍ.

Bořivoj Balcárek J.XX Bašus Karel Berdych Josef Bláha A.XX Bloem Miroslav Bedřich Böhnel Stanislav Cemper Josef Haser Josef Hradecký Béda Chocholoušek R.XX Chřada A.XX Karlík Hugo Kepka Gustav Klika Josef Mach Vladimír Mach Vladímír Mrazík Karel Nový Jaroslav Pasovský Vlastimil Pavlík Jaroš Prošek Miroslav Rutte Pavel Sula František Syrový Bohuš Sýkora Maryša Šárecká Karel Šelepa J.XX M.XX Šerý Josef Šimánek František Taufer Karel Teichmann Eduard Turek Jaroslav Urban Antonín Vedral Antonín Veselý Kamil Vilenský E. Vlasák Milada Záhořová Karel Zelenka Svato Zelenka Alois Žipek

VYZNÁNÍ. (M. Dunovské.)
Můj život těžký byl a smutný a nejednou mne zranil do krve; však trpělivě nes’ jsem rány a říkal: Štěstí přijde teprve! V dnech všech jsem hledal vykoupení, však nové smutky nesly jedině. Je všechno marno, tak proč váhat... řek’ jsem a ve zlé hřešil hodině. Tak v černých plul jsem jenom vodách a v tmách se brodil divě, vášnivě. Však zase všechno bylo marno, – jen bolest rozkvetla mi na nivě. Až vy, jak anděl Zvěstování, zas naděje jste vnesla do duše, a ke dnům štěstí vyzářeným já v blahé nyní hledím předtuše. Jak zázrakem jsem okouzlený, a štěstí, cítím, že se přiklání. Ó viďte, mia carissima, že nebude to pouhé sklamání? JAROSLAV FR. URBAN:

ŠTVANICE.

Tichá ulička ve špinavé čtvrti města, asylu vyděděnců, zatopená táhlými stíny večera a proudem dusivé podzimní mlhy. – Hrozný povyk roztřásl tichem, dav lidí vyřítil se v před, lucerny v ponuré šedi zaklátily se jako výstražná znamení v burném oceánu. Najednou světla sřítila se k sobě, zaplavila jasněji kolem úzký pruh, zasáhla udivené tváře po sensaci dychtící, zase rozstřikla se na strany, zmatená vřava valila se zase dál, a před ní – něco hrozně se řítícího. Dav se zhušťuje, tříští, zhušťuje, a před ním utíká, – ne zvíře, ale člověk, žena, s očima planoucíma jako žhavé železo. Jedna ruka svírá cosi pod paždí, druhá drží cár podobný sukni. Vítr uvolňuje pletence vlasů, že vlají studeným vzduchem jako fábory. Žena utíká, jakoby se jednalo o uniknutí života před smrtí, které v rozhodném okamžiku zhrozí se i nejbídnější bída... „Chyťte ji, zlodějku!“ zaburácí rozzuřeným davem. „Co ukradla?“ „Co po tom? Kradla!“ Pronásledování pokračuje, mnohohlasé výkřiky dolétají k pronásledované, jíž úděs posiluje nohy. Kdesi zaštěkali psi, jeden s pronikavým vytím dorážel na dav.
28 „Nero, chyť ji!“ pobízí kdosi; pes jakoby se rozmýšlel, ale – poslechl. Pronásledovaná ocitla se v polích. Vytřeštěný zrak vidí světla houpající se stále blíž a blíž, v uších jí hučí divý ryk, cítí tisíc rukou na svém vyhublém těle, čichá výpar dostihujících, hmatá do slizké tmy, prchá, prchá... Je v lese. Zastavuje se a hned zase dál a dál. Hučí jí nad hlavou šum vyzáblých, jak přehrává po nich vítr pohřební píseň přírodě. Pod nohama šustí listí příšernou elegii mrtvých. Avšak i šum nad hlavou i pod nohama šum splývá ve vydražující myšlenku v dostižení... Už... Už... Zakopla o kořen, zvedla se opět k útěku, jímž pohazují sebou svislé prsy tak příšerně... – Houštinou protáhlo se červené světlo, štvaná klesla před ním, pustila z ruky něco, až to zadunělo. Schoulila se, jakoby čekala, že chopí se jí surové ruce. Ale nikdo se jí nedotýkal. Vzhlédla po zdroji světla. Je to lampička bohorodičky, držící na klíně mrtvého Krista. Vysílená přikrčila se k vlhké zemi. Náhle se však vzchopila, vzala chléb, který z hladu ukradla, a hodila jej na sochu. Chléb zachytil se na těle Kristově. „Proč jsi za mnou běžel se světlem? Proč jsi na mne křičel?“ – tak vyčítala, vzpřímená, zúžená k nebi. – Druhý den zadrželi na náměstí bláznivou ženu. Když ji svazovali, křičela: „On mně nedal chléb živý a já jsem si ho ukradla! Chyťte zlodějku!“
ANTONÍN VEDRAL:

Básně v knize Kniha mladých: