NEODCHÁZEJ!
Ve strunách zlatých paprsků jsem stál,
jež úsměv Milosti v zem shůry slal;
zněl akord měkkých vln – to Věčný hrál. –
Má duše snila před oltářem Tvým,
jas padal na ni oknem gotickým,
v šlář obláčel ji kaditelnic dým!
51
V tom okamžiku, kdy se nehne nic,
já slyšel tichý vzlykot voskovic
a hleděl něm v Tvou zahalenou líc.
Ó Pane, neodcházej! Kam bych šel,
když smutek bílá křídla rozestřel
a nad vinami duch by plakat chtěl?
Kam skloniti svou hlavu znavenou,
hruď Tvou-li nenalezne čirou tmou,
kdy noci vlny s rachotem se dmou? – –
Tvých svatvečerů slavík zpívá-li,
Tvé rosy pryskyřice padá-li,
Tvé červánky-li planou z povzdálí –
noc v kvetoucích se keřů tulí stín,
jím řeka bolesti se řítí se skalin
a v perly změněná v Tvůj padá klín.
52
Dr. JAROSLAV ŘEHULKA:
GHEŠHÉFT.
„Ghavé,“ ozvalo se ostrým mužským hlasem z pootevřené předsíně dřevěného židovského domku, pokrytého prohnilým, mechovitým šindelem.
„Was sáhen sé?“ tázala se, obrátivši poněkud svou temnou, kadeřavou hlavu ke dveřím, plnotvarná židovská kráska, protahující líně své bujné tělo na dřevěném primitivním sedátku před chalupou. Nepovstala. Zůstala dále seděti na výsluní, mhouřila oči a obdivovala krásu vyšvihlé břízky, která se už oděla v podzimní, sírově žlutý háv.
„Ghavé,“ ozvalo se po chvíli z dveří ještě ostřeji. Ghave se opět obrátila a uzřela ve dveřích vrásčitou tvář svého thate, obrostlou dlouhým prošedivělým vousem, na nějž se spánků padaly dlouhé, mastné pejzy. Thate se nějak vážně tvářil pod svým šábesovým kloboukem, lemovaným drahocennou liščí kožešinou. Byl oděn v dlouhý, černý, lesklý kaftan, přepásaný na břichu hedvábnou šňůrou.
Thate kývnutím ruky vybídl svou dceru Evu, Ghave, k povstání a k rozmluvě ve vnitřku domu. Ghave uposlechla a pohlédnuvši zálibně na svou
53
malou nožku v modním střevíčku, vběhla za thate.
Světnice, do níž vešla, byla na šábes čistě vydrhnuta, stůl, na němž jindy celá stáda much se pásla na zbytcích pokrmů a špinavých sklenicích od herbaty, byl pokryt kvítkovaným ubrusem, na němž ležela rozevřená hebrejská kniha, hodně už ohmataná, svinuté modlitební řemínky, pruhovaná chůvka a známé židovské „desatero“ na čelo, zkrátka všechny ony inštrumenty, kterých pravověrný haličský žid užívá k tomu, aby snáze pozdvihl svou mysl k Jehovovi a mohl s ním rozmlouvati a – obchodovati.
Thate se usadil na rozviklanou ohýbanou židli s prodřeným rákosovým sedadlem, zalistoval jakoby z dlouhé chvíle od zadu v hebrejské knize, od níž pak obrátil své už vybledlé oči na svou sličnou dceru Ghave, která se před něj koketně postavila, vypnuvši svou plnou dívčí hruď.
Drobná scvrklá mame seděla u krbu, velkých, po ruském způsobu stavěných kamen, slepených z hlíny a ze dřeva s chlebovou pecí a zachycovačem kouře a páry, který jako zvon zel svým tmavým jícnem nad ohništěm.
„Ghave,“ začal vážným hlasem thate, „Jehova tě potrestá, když neuposlechneš na slovo svého roditele.“
„Was mánen sé?“, tázalo se rozpačitě děvče.
„Už delší čas pozoruji,“ pokračoval thate, „že se proti vůli svého starého thate a mame scházíš s tím kanevem Lajbem, který z daleka smrdí grošem, nic nedělá, a jehož tate – Jehova ho potrestej
54
– starý Blatt, třeba že je mým nevlastním bratrem, vede se mnou už kolik let proces o dědictví.“
Ghave sklopila své černé oči k zemi a mlčela.
„Ghot der gherechte! Du šwájgst? Was hájst? Tak si vážíš svého thate a mame? Já ti řeknu poslední slovo. Jakmile tě ještě jednou uvidím s Lajbem, nebo uslyším, žes se s ním sešla, tak tě vyženu z domu jako gojima, při sám Jehova!“ láteřil tate.
„Ne a ne,“ cupla střevíčkem rozhněvaná Ghave. „Já si vezmu Lajba a žádného jiného,“ odsekla a, otočivši se na podpadku, utekla, nedbajíc, že mame otevřela v údivu nad nezdárnou dcerou ústa, až jí bylo viděti oba zbylé zažloutlé zuby, a že tate se z rozčilení hlava s kožešinovou čepicí klepala.
Dlouho se po té thate Karp a mame radili, jak mají neposlušné dceři napravit její tvrdou hlavu. Vlastně mluvil jen thate, kdežto mame co nečistá žena jen přizvukovala, prskajíc při každém slově slinami ze své zkomolené huby. Mělť Karp pro Ghave již ženicha vyhlédnutého. Byl to bohatý kupec Salomon Rosenbusch, který dělal znamenité „ghešéfty“ kůžemi a byl šťastným otcem tří dcer, pomalu tak starých jako Ghave. Už dávno se ohlížel po vhodné nevěstě, mladé, při které by znovu omládl, a bohaté, aby jejím věnem mohl povznésti svůj obchod. A našel si ji v Ghave. Právě včera večer před šábesem, kdy v židovských domcích hořelo na stole několik svic, jda ze synagogy, přidružil se k starému Karpovi a rozvinul mu, obrazně házeje rukama, celý svůj plán, na základě jehož by
55
s Karpem ohledně jeho Ghave provedli oba znamenitý „ghešéft“. Karp, třebaže sám byl bohat a nepotřeboval pro dceru sháněti prachového ženicha, dal se snadno zlákati výmluvností Rosenbuschovou, jenž, jak prohlásil, na věno tolik nekladl váhy. Ovšem ale, když Ghave něco od thate dostane věnem, a bude-li toho víc, tím líp, tož s tím bude obchodovat a vše ženě zajistí, aby nebyla zkrácena.
Starý Karp vše u sebe uvážil a konečně došel k závěru, že Rosenbusch pro jeho Ghave je ženich jako stvořený. Rosenbuschovy dcery se brzy provdají a Ghave se stane bohatou paní. Věna jí mnoho nedá, vždyť proč by Ghave obětovala starému vdovci své mládí a krásu, které jsou již samy o sobě dostatečným přínosem? On, thate, nemusí se zříci svých zděděných a těžko nabytých peněz, nebude odkázán na milost dceřinu. Však až kdysi, což Jehova nedopusť, zemře, vše jí dědictvím připadne.
Proto bez dlouhého váhání stiskl Rosenbuschovi jeho kůžemi páchnoucí ruku na znamení souhlasu.
Leč Rosenbusch měl ještě něco na srdci. Projevil pochybnost, zda Ghave ho bude chtít, když je mnohem starší než ona, třeba jinak až na holou hlavu a málo zubů ještě zachovalý člověk, který ještě je s to, jak praotec Israel, rozmnožit potomstvo, zejména však zda se Ghave nebude proto valně vzpírat, když už srdce její si zvolilo Lajba Blatta.
„Gott der gherechte,“ vzkřikl Karp, „was hájst? Od čeho jsem já, thate?“ Když neuposlechne, pro-
56
kleju ji a její potomstvo do desátého kolena...“
Rosenbusch byl uspokojen, slíbil Karpovi, že dcery ještě před ženitbou provdá nebo dá z domu a, zálibně se již oblizuje nad svou nevěstou, rozloučil se s Karpem a plandal svým dlouhým, umaštěným kaftanem zpět k ozářené synagoze, v níž někteří nadmíru nábožní souvěrci dosud hlasitě rozmlouvali s Jehovou.
Mame byla téhož názoru jako thate, a i kdyby nebyla, bylo to zase stejné, poněvadž nečistá žena nesmí se nijak protiviti plánům svého muže a pána.
Zato ale Ghave nebyla pranic spokojena. Už ji nijak nezajímala štíhlá břízka, ukazující na odiv v bídné zahrádce před domem v podzimním slunku svůj zlatitý háv. Hlavu měla sklopenu, na bílém čele hněvivý mrak. Už dříve od mame se něco dověděla, poněvadž jí už dopoledne, jak thate odešel do modlitebny, nějak nápadně chválila vdovce Rosenbuscha, jak je bohatý, jaké vážnosti požívá, že by to s ním byla výtečná trefa.
Myslila na svého ubohého Lajba. Jak je hezký, vyšvihlý, s bradou obrostlou tmavým chmýřím, s černýma očima a výbojným orlím nosem. Od malička se znají. Spolu chodili do školy, spolu si hrávali. Ještě dnes si Ghave vzpomíná, jak Lajb vždy k ní prosebně přicházel, sedl si vedle ní, děvčátka, položil jí tmavou hlavu s pučícími pejzy na klín, jak ona se pak ve vlasech drobnými prsty probírala a čistila ji. Nikdy Lajb nešel ku kamarádu, nýbrž k ní, ženě, která měla smysl pro tuto práci. –
57
A nyní? Tohoto svého Lajba se má zříci? Nikdy! Ví, že je chudý, že jeho thate se soudí s jejím thate o nějaké dědictví po společné své matce, ale vždyť to se dá vše společným sňatkem odstranit. A ona si má vzíti toho kůžemi a česnekem páchnoucího, starého, otylého Rosenbusche? Was hájst?
Pohodila černou hlavičkou, povstala s lávky, přetáhla rukou vzadu sukni a odběhla na hlavní ulici, aby se tam pobavila se svými družkami a aby shlédla svého Lajba...
Bylo překrásně venku. Rozdrchané, nakloněné židovské domky zdaly se býti v podzimním slunku mnohem úpravnější a příjemnější, zelený mech na děravých střechách svítil jako patina a velké slunečnice v spustlých zahrádkách okázale a pyšně tyčily k vybledlému, milému nebi své mohutné žluté kotouče.
Třetího dne po rozmluvě s Ghave zapřáhl thate huňatého, prašivého a na jedno oko slepého koníka do rozlámaného vozu, plného beden a zboží, sedl na vůz, zatočil provázkovým bičem nad hlavou a tryskem ujížděl do Sokalu. Měl tam dvojí práci. Jednak všelijaký „ghešéft“ a pak se chtěl poradit se svým advokátem drem Palmaresem ohledně svého dědického procesu s nevlastním bratrem Blattem, otcem toho ganeva Lajba, do nějž se jeho dcera Ghave tak zamilovala, že, Gott der gherechte, se protivila i vůli svého roditele, svého thate.
Už několik roků trval ten soud, v němž starý Blatt uplatňoval svá dědická práva na polovici
58
matčina jmění, dokazuje, že testament, kterým vše připadlo Karpovi, je neplatný. Advokáti obou stran vedli řadu svědků, vymýšleli nové a nové záminky, aby štěstí rozhodnutí přivedli na svou stranu. Leč stále se jim to nedařilo, a o smíru při židovské nátuře obou stran nebylo ani řeči, ježto se jednalo o dosti značnou sumu, kterou Karp si osvojoval na základě právoplatné listiny, Blatt zase jako nepominutelný dědic a důvodem přirozeného práva.
Dr. Palmares přijal bohatého Karpa nadmíru příznivě a dokazoval mu znovu, že proces proň co nejdříve dobře dopadne.
Ne však s touže laskavostí byl přijat téhož dne do Sokalu k svému advokátu, dru Moritzi Expensesovi, zavítavší chudý Blatt. Dr. Expenses byl zavrtán v nějaká akta a valně si ani nepovšimnul špinavého svého souvěrce, který trpělivě čekal u dveří. Když pak ale přece jenom se s ním pustil do hovoru, tu nejprve žádal o „fhóršús“, který mu Blatt ve formě umaštěné pětky odevzdal.
Teprve pak se dr. Expenses více rozhovořil a dokazoval Blattovi, že proces se blíží už ke konci, avšak že pro ně valné čáky není, že on se sice vynasnaží, požene celou při až do Vídně, ale že vše bude záviseti od právního pojímání soudce.
Blatt se starostlivě prohrabal ve svých šedinách, čímž zbytečně jen pobouřil své vši, chvilku uvažoval a pak kroutě nervosně pravý pejz, chytil svého advokáta za výložky kabátu a táhl ho někam do kouta. Dr. Expenses se skoro poděsil. Cvikr mu sjel s ohnutého nosu na kulaté břicho a
59
zakomíhal se na černé šňůrce.
„Hea dochtór!“ zazpíval mu tajůplně do ucha Blatt. „Na – was machen sé?“ durdil se advokát.
„’ch werd’ inen etwas sáhen! Když celá ta věc závisí na soudci, nebylo by snad vhodné, abychom si ho nějak získali? Což, abych mu tak dal nějaký phresént, – tak třeba nějakou husu, – wissen’s – a gháns?“ důvěrně se radil Blatt.
„Mhénš, - bhist de mešigé?“ zabouřil advokát.
„Whas hájst mešigé?“ divil se Blatt, roztáhnuv dlaně proti advokátovu břichu.
„Mešigé, mešigé!“ prskal rozčilený advokát. „Chcete proces jistě prohrát? Víte, že vás to může stát arest? Soudce nesmí nic brát, to už není tak, jak kdysi bývalo, a náš soudce, který věc projednává, je naprosto khošér ménš. Kdybyste se mu něco takového opovážil poslat, mělo by to opačný účinek, a při sám Jehova, že byste pak jistě phrocés prohrál...“
Blatt byl v rozpacích, stále rozčileně škubal pejz. Pojednou mu ale zasvítilo v očích a vyhrkl: „‘ch wajs šón! – Adjé, hea dochtór!“ a podav advokátovi pravici, zmizel ve dveřích ve svém odřeném a blátem potřísněném kaftaně.
Mnoho se v městě neukazoval. Odcházel domů. Celou cestu sám k sobě polohlasně hovořil, házeje rukama a mávaje výhružně deštníkem, uprostřed provázkem převázaným, z jehož těla čouhaly skrz povlak zrezavělé dráty. Když už se blížil k domovu, předhonil ho na voze se svým prašivým koněm nevlastní bratr Karp. Stěží se pozdravili. Blatt však
60
s jakýmsi lstivým výrazem ve vrásčité tváři díval se za mizícím vozem na silnici a zamával posměšně semknutou pěstí.
Nevšímal si ničeho. Bylo mu blaze v podzimním vlahém vzduchu, jímž se mazlivě nesly výkřiky vlasatých mužíků, pobízejících koně v oračkách na polích úrody už zbavených, kouřících čpavým dýmem z pálících se bramborových natí. Vlevo zalesklo se líné řečiště Buku a za ním temně, jako hradba, tyčily se hluboké borové lesy...
V celém městečku mezi židy se už veřejně mluvilo o blízkém sňatku Ghave se starým Rosenbuschem. Jeho dvě starší dcery byly rychle provdány, nejmladší, Sára, poslána ku své čáči (tetě) do Belzu. Starý Rosenbusch dal už i opravit svou chatu a díry ve střeše zalátat novým šindelem. Chtěl důstojně uvítat ve svém příbytku mladistvou svou ženu. Svatba měla se odbývat dle úmluvy s thate Karpem po židovském novém roku, až bude „odtroubeno na mráz“.
Ghave chodila zlostně se sklopenou hlavou a chystala si výbavu, Lajb celý sklíčený chodil zase stále s knihou do synagogy a zapřísahal Jehovu, aby zabránil jeho neštěstí.
Ještě před svatbou měl býti rozhodnut dědický proces mezi Karpem a Blattem. Oba soupeři takřka denně navštěvovali své advokáty, Karp odjížděje k svému na voze, taženém prašivým koněm, Blatt couraje se pěšky po rozbředlé, červenými, prohnilými cihlami dlážděné silnici, drže nad hlavou rozlámaný deštník s vyčuhujícími dráty.
61
A za smutného, podzimního dne, kdy neúprosný déšt omýval vytrvale holé, listí zbavené koruny stromů, a všude na cestách bylo už moře řídkého bláta, byl proces rozhodnut – ve prospěch Blattův. Karp celý rozdurděn, křiče, prskaje a nadávaje, nechtěl ani s advokátem mluvit, sedl na vůz, uhodil bičem do huňáče a tryskem ujížděl od soudu domů, celou cestou zlořeče, škubaje provázkovými opratěmi a mávaje rukama.
„Ghevált, – ghevált!“ sténal a v duchu už počítal, jakou sumu bude musit zaplatiti útrat svých i protivníkových. Kdyby byl vyhrál, platil by jen své, ježto odpůrce si vymohl právo chudých, ale tak bude musiti hraditi i útraty jeho, které při známé mu už vlastnosti dra Expensesa budou jistě peprné.
Zato ale Blatt zůstal v Sokalu, provázel s rozjasněnou tváří svého advokáta až do kanceláře, mluvil rukama a prskal radostí, až se mu usmolený kaftan i pejzy házely.
Dr. Expenses, spokojený s výsledkem, libě si odfukoval křivým nosem a v duchu už komponoval mastné palmare, jež si vyhradil později předložiti.
Když přišli do kanceláře, vzal advokát svého klienta stranou a pošeptal mu: „Vidíte, – sehen se, – kdybyste byl onu gháns poslal, nebylo by to pro nás dobře dopadlo. Proces nestál pro nás dobře...“
„Whas hájst?“ roztáhl ruce Blatt. „I hab doch gešikt. Já jsem přes to poslal husu – a gáns“, vítězoslavně se doznával.
62
Advokát málem nezkoprněl, cvikr mu sklouzl s nosu až na otylé břicho.
„Wi só? Bin ich mešigé?“ vyhrkl. „Tomu nevěřím, že by tak khošér člověk dal se podplatit.“
„Ja, is’ wáhr. Gans hab i’ gešíkt“, tvrdil Blatt. „Ale ne za sebe, nýbrž za Karpa. Pan advokát přece řekl, že bych si vše u soudce pokazil, kdybych mu poslal a gáns. Gott der gherechte, proč bych jej tedy nepopudil na Karpa? Já teda mu poslal a gáns, ale přidal jsem k ní a visitkarte vom Karp!“
„Blatt, de bis a ghšajtr Mhénš!“ klepal po rameni překvapený dr. Expenses, – de bis ghšajtr als i’...“
„Whas hájst?“ divil se naivně Blatt, „– bin i’ doch áner von úns...“
Blatt nešel, ale přímo letěl pak domů. Nedbal na déšt, jen rukama a deštníkem házel a blahořečil Jehovovi. Přišel domů s kaftanem až po pás umazaným. Nejprve převázal na ruku řemínky, oděl se v pruhované roucho a uvázal „růžek“ na čelo a dlouho se vroucně modlil. Pak se občerstvil herbatou, snědl kus placky s cibulí a zavolal si Lajba. Dlouho spolu cos hovořili, rukama pohazovali. Lajbova dosud smutná tvář nějak obživla a zazářila...
Večer po procesu, když právě thate Karp v podvečer šábesu při rozsvícených svíčkách lamentoval a vyčítal Jehovovi, jak zle se k němu zachoval, objevil se ve dveřích thate Blatt. Karp přeměřil nevlastního bratra od hlavy k patě a zlostně vyhrkl: „Whas vilst de?“ Blatt si bez pobídnutí usedl,
63
roztáhl ruce a sdělil překvapenému Karpovi, že by s ním chtěl udělati „á ghešéft“.
Karp, třeba že se hněval, slyše o „ghešéftu“, hned byl nakloněn k jednání. A tu Blatt se svěřil, že by rád udělal „ghešéft“ se svým Lajbem a jeho Ghave. Že onen obnos, který Karp dnes prohrál, přijme co věno, když Karp svou Ghave dá za ženu jeho Lajbovi.
Karp chvíli hleděl do prázdna s vypoulenýma očima, čuchal v myšlenkách svou bradu a došel v úvahách k závěru, že by to vlastně špatný ghešéft nebyl. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Jinak by musel platit proces a ještě dát věno Rosenbuschovi. Starý Blatt však také tušil, že tím dobře pochodí, neboť kdyby se Karp odvolal, mohlo by se třeba štěstí obrátit. Proto kul železo, dokud bylo horké!
A Karp „ghešéft“ uzavřel. Za nedlouho rabi požehnal šťastné Ghave i Lajbovi a přál jim, aby jejich potomstvo se rozmnožilo jako písek na břehu mořském. A nejspokojenější při tom „ghešéftu“ byl starý Blatt...
64
R. STUPAVSKÝ: