DOMŮ.
„Domů, domů!“ ve sluch zní mi
dnem i nocí touhy hlas,
navždy zůstat mezi svými,
zříti krbu teplý jas.
Matičku mít ve objetí,
slyšet její srdce bít,
láskou k ní se opájeti,
jejím dítkem zase být.
Pozdravit svou rodnou chatu,
zkad jen štěstí prýští zdroj,
všechno zřít jen v lesku, zlatu,
mír jen míti a ne boj.
S každým stromem cítit, ptákem,
vůni dýchat rodných hrud,
nad divokým jásat mákem,
radost zřít jen a ne trud.
Býti doma, navždy doma,
známé tváře všechny zřít,
a když smrt mě zlíbá rtoma,
v rodné zemi, doma snít!
67
FRANT. ČECH:
ROZLUKA A SHLEDÁNÍ.
Omamující vedro srpnového dne sálalo krajem a jako v šíleném letu stíhala hodina hodinu. Jako v horečném, hrozném snu chodili lidé; tu starému otci vyskočily slzy na tvář, onde ustaraná matka v ústraní zoufale zalomila rukama. Práce stála. Nebylo pro ni smyslu. Zdálo se, že bez rozumu potácejí se lidé sem a tam jako opilí.
A přece, když uhodila poslední hodina k odjezdu určená, stál i mladý Hron k cestě připraven s černým kufříkem v ruce, který teprve loňského roku uložil si na komoře, netuše, že tak brzy zase bude se s ním vypravovati do světa.
„Matičko, čas kvapí, není pomoci, musím vás opustiti,“ shroutil se na koleno před stařenou, jež opírajíc se jednou rukou o stůl, aby neklesla, druhou tiskla si zástěru na oči. Při synových slovech sebrala všechny síly, bílou, stříbrem rozkvetlou hlavu sklonila, svadlými rty spočinula na synově čele horkým, dlouhým polibkem, a potom scvrklé prsty na čele, na ústech i na prsou jedináčka zatetelily se ve znamení křížku.
68
„Bůh nebeský, dítě mé, budiž ti štítem, a rodička Kristova tě ve všech nebezpečenstvích ochraňuj! Srdce mně krvácí, že tě ztrácím, ale je třeba je umlčeti, protože ozývá se mocnější hlas. Volá tě povinnost, volá tě císař a král ohrožené vlasti na pomoc. Jdi zmužile, jako já zmužile ponesu svoji samotu.“
„Jak šel bych rád, jak ochotně položil bych sílu svých paží vlasti na oltář, kdybych, matičko, jenom měl zákmit naděje, že neshltí mne sirá, cizí zem, že vrátím se zase radostně k vám, abych byl podporou a potěchou posledních vašich dnů. Ale mám děsné tušení, že vidím vás naposled, že se již spolu nesejdeme,“ vzdechl malomyslně Cyril Hron, pozdvihuje modré oči k matce a vraště čelo.
„Nezoufej, hochu zlatý! Mně naopak cosi povídá, že zase zcela jistě přivinu tě zdravého na srdce v radostném shledání. Vím to v tomto okamžiku jistě. Pět tvých bratříčků a sestřiček v květu mých mladých let zardousila mi smrt, sotva odrůstali mé náruči. Slzami tehdy zkrvavěly mé oči, hlava šílela a před pětatřicátým rokem začala mi bělati. Nebožtík tatínek radosti neměl a chmurně hleděl do světa. Stárla a uvadala jsem tím žalem předčasně a juž se zdálo, že nebe mi té radosti nepopřeje, abych ještě jednou přitiskla dítě svoje k ňadrům, z nichž ty dřívější jakoby si byly ssály smrt. A přece ještě jednou usmálo se na mne štěstí. Za pět let po ostatních přisel jsi na svět ty, dítě mé zlaté. Bože, tam na nebesích, Ty to víš, jakou radostí tehdy rozzářil se život můj, ale Ty víš také, jakou
69
úzkostí zachvívala se zmučená duše má, aby to štěstí nově rozkvetlé neuvadlo zase tak brzy jako vždy předešle. Denně na kolenou jsem k Bohu ruce vzpínala, aby tě mně a tatínkovi na radost zachoval a přece přišel okamžik, že se zdálo, že i tentokráte budu oslyšena. Byla ti dvě leta sotva a zase i tebe obletoval anděl smrti. Šílela jsem skoro; dnem i nocí nad tebou bděla, na kolenou u tebe klečíc, pozorovala jsem každý tvůj dech. Jednou večer se zachmuřeným čelem, se zuby zaťatými odvážel zase tatínek od tebe doktora. Vzal nám všecku naději, že bys mohl nám být zachován. Osaměla jsem s tebou v bolestné hrůze. Zdálo se mi, že tentokráte toho nepřežiju, až tě v rubášku zase budu ukládati do rakvičky zdobené barvínkem. Tušila jsem, že toho nepřežiju a ani nechtěla jsem toho přečkati. Zoufala jsem již a v tom smyslu volala jsem tamhle před soškou Bohorodičky ve zmatené modlitbě: Panno nejsvětější, ty matko milosrdenství, matko, jejíž srdce proklál sedmerý meč, smiluj se nade mnou, ubohou, pokornou svou děvečkou a zachraň ten drobný život, jenž je životem mým, anebo vezmi si život můj s tím životem, který již uhasíná. Čelo mi zkrvavělo, jak bila jsem jím o pelest tvé postele. Nevím, jak dlouho jsem klečela, až mne obešly mrákoty. A v těch jakoby na okamžik jenom mihnul se mi před očima světlý zjev a z nadpozemsky krásných rtů skoro jenom šeptem zaševelila blahá zvěst: Utiš se, bude ti zachován.
Tatínek vrátiv se, našel mne shroucenou na po-
70
dlaze. Ani dobuditi se mne nemohl, ale když otevřela jsem oči a pohleděla na tebe, místo chrapotu klidnější dech vinul se ti z prsíček, hubička ještě chvílemi sebou křečovitě zatrhla, ale víčka nad modrýma očkama byla zavřena v klidném spánku. Byli jsme s tatínkem jako u vidění, a ty za několik dní zase dováděl jsi po světnici. Slyšíš, hochu zlatý, zázrakem nebe tě mně vrátilo, a proto důvěřuji dnes pevně, že neodejme mi toho, co jednou takovým způsobem darovalo. Věř i ty, dítě mě, že zase se shledáme.“
Vyčerpána tou řečí, sklonila se znova matka k synu a prška slz skanula na jeho mladé čelo. Cyril povstal teď, chopil se obou jejích chvějících se rukou a spočinuv okamžik na té drahé hrudi matčině, pozdvihl potom odhodlaně zrak.
„Maminko předrahá, jak vy umíte člověka potěšiti! Ať jsem kdekoli, budu se o to k Bohu modliti, aby vaše naděje ve shledání nebyla zklamána. Ano, teď věřím také já, že se neloučíme navždycky, nýbrž že se zase sejdeme.“
Ruce obě jí poceloval i svrasklé líce a bílé šediny. Na dvoře koně zaržály a za okamžik vyrazily ze vrat. Hronová vyšedši na zápraží, hleděla za synem, a když očím vůz s ním zmizel, musila se zachytiti veřejí, aby neklesla. Zachycujíc se stěn, dopotácela se do světnice a tam jako před lety klesla před soškou Bohorodičky na kolena, ruce zase k ní pozvedla i zrak, ale rty zůstaly němy. Neměly síly, neměly slov.
*
71
Záplava starostí navalila se na stařenku po odchodu synově. Z rozsáhlého hospodářství jakoby odešla hybná síla. Čeládka ženská nedbala, čeledín brzo musil za hospodářem a stará selka neměla bývalé ráznosti, aby uměla poručiti. Noviny hustě potištěné přinášely pestrou směs válečných zpráv ze světa: O vítězstvích a porážkách v cizích zemích, o nichž se stařence nikdy ani nesnilo. Nečetla novin, ale nevěnovala ani mnoho pozornosti tomu, co vypravovali lidé, kteří je hltali. Co bylo po všem, když nic tam nestálo o jejím hochu zlatém, kde je, co dělá, jak se mu vede. Zato růžové lístky od něho ukládala téměř s nábožnou vroucností do svých modlitebních knížek a pokaždé lehčeji si oddechla, když venkovský listonoš aspoň se objevil na prahu.
Pán Bůh zaplať, přece ještě žije, zase píše ten hoch zlatý.
Nenaříkal nikdy, matku jen vždy těšil, psával, že je zdráv a že dobře se má.
Za nějaké dva měsíce, než zem se prvním sněhem zabělí, bude dítě zase doma, těšívala se se začátku stařenka a sousedé i známí ji v té naději utvrzovali. Ale míjely týdny, míjely měsíce, a litice válečná čím dále tím širší zasahovala oblasti jako požár, jemuž se nebrání.
Ach, neskončí to soužení tak brzo, nabývali přesvědčení juž i lidé, kteří nejdéle se drželi naděje. Do vsi přišly zprávy ohromující, že ten neb onen známý byl raněn, nebo padl, a začaly docházeti i zprávy oněch, kteří upadli do zajetí.
72
Bože, Bože, aby již byl té starosti konec, začala toužiti Hronová. Hospodářství hynulo, a hoch její zlatý se nevracel. Po vánocích začala polehávati, ale dlouho se bránila, než ulehla docela.
Nesmím umříti, a dá Bůh, že neumřu, dokud se mi nevrátí. Vždyť Bůh sám mi ho chrání. Co již jen z naší dědiny leží jich po nemocnicích, dva již i v chladné zemi, a Cyril ustavičně ještě píše, že je zdráv a že dobře se mu vede.
Jak bude to krásné, až vrátí se mír, až zase opuštěné koně pána si přivezou! Starost se mne rázem spadne a všechno. Nevěstu potom musí si přivésti a snad, třeba pozdě, přece ještě se dočkám radosti, že budu babičkou dětem jediného syna. Takovými vábnými sny těšívala se stařenka ještě i k jaru, když už ani ohlašující se sluníčko nedovedlo jí vrátiti síly, aby vyšla ze světnice.
V zahradě za statkem rozkvetly štěpy, rozezpíval se celý kraj, slunce již s vysokého nebe hřálo, když jednou před Hronovým statkem zacinkal zvonek a pan farář nesl tělo Nejsvětějšího ke stařence.
Po jeho odchodu ještě poselák doručil stařence růžový lístek.
Drahá maminko! – Jak toužím již po Vás! Když jsme se loučili, myslil jsem, že to jen na krátko, nejvýše na několik týdnů, a zatím již po deváté vidím vycházeti měsíc do úplňku a čáka na návrat dosud žádná. Nepřítel daleko v naší zemi a zrovna se na něho novou silou chystáme, abychom mu posvítili na cestu z Haliče. Za ten
73
čas, co tu jsem, odvykl jsem strachu. Nebojím se, ač nepřátel na dostřel jako kobylek. Prošel jsem tolikrát se severu na jih a zase nazpátek, prodělal tolik ohlušujících bojů, slyšel tolikráte kolem sebe poslední vzdechy kamarádů, a přece vyvázl jsem vždycky bez pohromy. Ani nových bojů se nelekám. Věřím dnes pevněji než kdy jindy, že brzy s Vámi, drahá maminko, se shledám. Doufejte i Vy, že tak dlouho již to nepotrvá, jak to trvalo. Líbá Vás tisíckrát a nashledanou se těší Váš vděčný syn Cyril.
Stařenka již nechápala slov, jež lístek obsahoval, ale přece na rtech zakmitl jí úsměv, a svrasklé prsty křečovitě lístek držely ještě večer, když oči stařenčiny již se obracely v sloup.
A téhož večera u západohaličské vesnice stál na přední stráži moravský hoch. Spálenou vesnici za zády, tiskl se k širokému kmeni zpola ohořelé hruše. Měsíc vyplul s královským majestátem v průvodu zlatých hvězd a polil svojí bledou září ztichlý kraj, v němž zápach spálenišť ustupoval vůni jarních květů. Jak lahodně jarý větřík ovíval mladé čelo! Vzadu utichla již před chvílí i poslední melancholická píseň, druhové teď asi do posledního již usínají. Také vpředu ve stranu nepřítele úplný klid a nikde nic se nehýbá. Cyrilovy zraky však přece upřeny jsou pozorně před sebe a obzírají ostražitě přikázaný terén. Oči jeho jsou sice upoutány, ale myšlenkám je volno, jakoby jim rostla křídla.
74
Tu nad ním zpola ohořelé štěpy raší do květů, jak teprve asi je krásně u nich doma tam v rodné dědině! Zahrady jeden květ, za zahradami v potůčku teď při měsíčku směje se a vzlyká ryzí stříbro, olše nad ním šumí do tiché noci a ve statku pod starobylým krovem jeho předků maminka za něho do noci se modlí. Ó, matko drahá, proč stále k vám tak daleko! Kolikráte za ten čas, co jsem vás neviděl, unášel mne vlak moravskými nivami vám docela na blízku, a přece nesměl a nemohl jsem odskočiti, ani abych na okamžik hlavu na vašich prsou spočinul a drahou vaši hlavu zlíbal. A teď dravý proud místo blíže k vám, zase dál a dál mne odnáší. Kdy – kdy přece splní se vaše i moje nejvřelejší touha po shledání?
Tesknota zaplavila junákovu duši, ale na prsou hřeje křížek růžence polibky matčiných rtů posvěcený. Tyčí směle čelo jako na vzdor všem nesnázím. Znova v myšlenkách vrací se v rodnou ves, zavitou v chumelici jarních květů. Zvuk jejích zvonů jakoby slavnostním hlaholem přes daleká lada ho k sobě vábil a vítal. Až sladce mdlo bylo Cyrilovi z těch roztěkaných vzpomínek. V tom však dvě stě kroků před ním třeskl hluchý výstřel, projektil hvízdl korunou hruše, v zápětí za ním druhý – a moravský hoch rukou k srdci sáhl. „Matko – matičko drahá!“ zazněl tichou nocí tlumený výkřik.
Napravo, nalevo kamarádi vystřelili na Moskaly, Cyril však již neslyší. Plavou hlavu kučeravou chladí orosená tráva, před očima dělají se mu mžitky – pak na okamžik halí je tma, ve sluch jakoby mu
75
zvonek z rodné vsi chrámu zvonil – pak však nebeské jasno najednou oslňuje zrak. „Matko, matičko drahá, tedy přece jsme se shledali, a to – navždycky!“ vyráží jun radostně a padá do náruče matčiny na prahu zlaté brány rajské.
V moravské vesnici u hlavy matčiny plápolá světlo hromničky, nad synem daleko v cizině hvězdy planou, ale duše jejich společně vešly v jas věčného života.
76
EMANUEL MASÁK: