MODLITBA.
Modlitba těšitelka, andělů sladký dech,
studánka útěch v luhu,
kde krasší najdem duhu –,
nejsladší léků pohár v úzkostech duše všech?
Kam utéci se jinam, když všecko bolí nás,
a tužeb na osení náhle pad ranný mráz?
Po moři loďka plyne, kolébá naděj mou,
nesmírné nebezpečí,
dojdu tam se svou péčí –:
jak mohu dostihnouti se svých sil družinou?
Sebrat se musí jenom, modlitbou vznítit duch,
v pokoře vyznat všecko, prositi, by dal Bůh!
Dokola propasti, steziček nevidím víc,
třesou se umu tkáně,
neodolají ráně,
vykřikla duše k Bohu, jak mohla volajíc!
Modlitbu zavolala, jak sáhla do kláves,
už divem odpovědí v ní čar se výší snes.
Pokory, lásky mluvou modlitba živou jest,
je odevzdáním duší,
které moc Boží tuší,
ježto opravdu chtějí dáti se Jemu vést.
Motýlky tužeb našich Páně snad sežhne dech,
krasší však – světlo věčné – proniknout v duši nech!
114
J. VYHLÍDAL:
VZPOMÍNKY STARÉHO KAPRÁLA.
Jak ty roky letí...
Ani vraník našeho pana hejtmana neuměl tak utíkat. A byl to kůň, povídám kůň! Jemný jak lasička, krok jak předního družby u muziky a svítil se jak havraní křídlo.
Je to možná, už mám osmdesát bez dvou?
Ach, to tělo! Nohy vypovídají, dech se krátí, jsem jak stará hrachovina – já, bývalý chválený kaprál u sedmého patalijónu, u pana obršta Karl von Ehrenfeld.
Kdybych tak mohl dát do pachtu s třicet let, tak rok za sto korun, to bych si pomastil, to by byl patentál! I laciněji bych pronajal, jen kdyby ty staré roky někdo chtěl. Ani zadarmo jich žádný nevezme.
To jsem nemyslil, že dožiju se takové vojny, do které skoro všichni potentáti světa se zamíchali. Jak se včil vojančí – slyším to od orlábníků – to je dočista něco jiného, jak za nás. Nevím, kdy-
115
bych měl lepší nohy, jest-li bych nezabral znovu – jim pomáhat.
Ach, měl jsem vám nohy! U sedmého patalijónu byli jsme jenom dva, co přeskočili jsme sedm kroků. Pan obršt Karl von Ehrenfeld se tomu tuze divil, že se to může dokázat. A dokázalo se to mou osobou.
Ó, nohy, moje grmlavé nohy, kde je vaše síla? Není vás hanba, že beru vám na pomoc kyj?
A vrch můj také nechce sloužit. Oči jak by měly pořád vlčí mlhu, uši mají malé dírky, chloupky zarostlé, že nima nechce hlas vcházet... A ten krátký dech, skoro takový, jak u děravého kovářského měchu. A měl jsem přece dýchání.
Leželi jsme u Komárné v uherské zemi – náš sedmý patalijón a s námi pan obršt Karl von Ehrenfeld. Tu povídá náš vojenský pán: Chlapci, šaty dolů, a zkuste přeplavat Dunaj. Kdo to dokáže a vrátí se bez odpočinku na druhém břehu ke mně, dostane tři viržinky a má čáku na šarži.
Dobrá.
Hned jsme byli jak skokani ve vodě – a u Komárné Dunaj je pěkně široký a místem divoký – ale my – nebojímsa – prodírali jsme se na druhou stranu. Někteří z nás z prostředku se vrátili, kde proud tuze razí a pár jenom jelo na břeh a tam vylezlo si vydechnout. Ale já – ne. Dechu jsem měl zásobu, ruce neunavené, tož hybaj nazpátek k panu obrštovi Karl von Ehrenfeld. Ten stál u vody a skrz cívku (dalekohled) hledět udivený na mne. Já, jakobych ho neviděl, převalil jsem
116
se na znak a spustil silným hlasem císařskou hymnu. Jak ty vlny na Dunaji, tak verše císařské hymny vznášely se nad vodou...
Bravo, hochu! Vzkřikl pan obršt Karl von Ehrenfeld, když, vyleza, stál jsem před ním a salutoval. Hodný voják! To ještě nikdo z mých nedokázal přeplavat Dunaj u Komárné a zpívat císařskou hymnu. Tu máš všechny mé viržinky a těš se na šarži...
Za dva měsíce přišili mně čtyry bílé hvězdičky na límec. Je to už dávno, tuze dávno...
Včil si jenom přeju, aby sv. Václav tam na vrchu přibral mě do své armády, třeba bez šarže, spokojil bych se...
117
Dr. FR. HRACHOVSKÝ:
KŘESŤANSKÉ POHLEDY DO SVĚTOVÉ VÁLKY.
Zmnožením různých kulturních vln zmnožila se i různá stanoviska a hlediska, z nichž plynou různé, často sobě odporující úsudky o jedné věci. Tomuto zjevu není možno se vyhnouti od té doby, co lidstvo porušilo paralelismus mezi myšlením a řečí. Naprosté jednoty v nazírání není možno dosáhnouti, poněvadž lidstvo není tvořeno lidmi schematicky stejnými, nýbrž individualismem jedinců. Jedinci nežijí ve stejných poměrech, v jejich duších subjektivně zabarvených nelomí se světlo dnešní kultury stejným lomem. Mimo to jejich přirozený základ je tak rozmanitý, jak se Tvůrci zalíbilo ukázati svoji nekonečnou moudrost v nich. Jestliže moudrost Boha nedovolila, aby listy jednoho stromu byly stejné, nýbrž zavedla takovou rozmanitost tvarů, že ani dva listy nejsou naprosto stejné, jak chceme žádati uniformitu po lidech? Různost hledisk jest samým Tvůrcem dána, proto různost úsudků jest přirozeným následkem tohoto fakta.
118
Dnešní světová válka jest událostí takovou, že celí národové se všemi svými vrstvami společenskými musí se jí zabývati. Milionům vojínů jest denním zaměstnáním, čím více vojska státy staví do fronty, tím více rostou miliony těch, jichž srdce se doma svírá strachem o ty, kteří z jejich středu odešli do pole válečného. A najde-li se rodina, že nemá nikoho na bojišti, pak je tu nedostatek různých potřebných věcí, je tu drahota mnohonásobná, která nutí tyto lidi mysliti na válku. I ti milionáři, kteří snad všechno mají a všechno svým bohatstvím si mohou opatřiti, kteří stále a stále nové miliony snadno vydělají, musí se válkou zabývati a přemýšleti o tom, zda po ní nepřijdou rychle o všechno. A tak není u válčících národů člověka, který by se ve své duši nezabýval válkou dnešní. I neutrálové musí mysliti na dnešní boj světový, protože i u nich všechno stoupá v ceně, a množí se starosti o budoucí obchody a styky. Celý téměř svět dnešní musí se obírati velkou dnešní válkou. Část lidstva krvácí a strádá, druhá část vydělává a bohatne, ale obě části myslí na válku a o válce.
Válka se posuzuje z hospodářského stanoviska, světové nadvlády na zemi i na moři, politického, vojenského, finančního, národnostního, náboženského, kulturního, technického atd. Každé z těchto stanovisk jest oprávněno do jisté míry, a proto také uvádí příčiny této války, které samy sebou nejsou rozhodujícími, ale všechny v celek vzaty, podávají určitější obraz příčiny hlavní.
A tuto příčinu hlavní může odhaliti jen křesťan-
119
ství, jehož pravda jest původu nadpřirozeného. Je pravda, že dnešní válka má příčinu v národních aspiracích, ale tato idea sama o sobě nemůže býti dostatečným důvodem k vraždění tak krutému, jak se to nyní na frontách děje. Spor mocností o nadvládu na Balkáně a v Asii může býti také částečnou příčinou války, ale nestačí to k tomu, aby národy miliardy vyhazovaly na výzbroj a aby své mužstvo chladně nechaly pobíjeti a mrzačiti.
Otevření Dardanel, svoboda moří, zdolání německé rozpínavosti a pruského militarismu, osvobození Elsaska a Lotrinska, potrestání Srbska za zavraždění velkého následníka trůnu, to všechno jsou podněty, záminky, částečné příčiny dnešní války, ale k vůli nim by lidstvo celé tolik netrpělo a tolik neobětovalo. Vždyť dnes netrpí jen válčící národy, nýbrž celé téměř lidstvo kulturní cítí bolestně velkou katastrofu. Jelikož celé KULTURNÍ lidstvo dneška úpí pod neštěstím světové války, musíme si položiti otázku, zda CELÉ toto KULTURNÍ lidstvo nemá jako rod vinu na dnešních bolestech?
Lidstvo, to nejsou jen separátní jednotlivci, nýbrž souřadný celek. Dva jednotlivci tvoří rodinu, rodiny tvoří kmeny, kmeny tvoří národy, národové tvoří říše, říše se dělí dle plemen, plemena tvoří lidstvo jako genus – druh. Tisíce vztahů různých spojují lidstvo v jeden celek. Lidstvo jako celek má také svůj cíl rodový, k tomu celý rod svojí přirozeností tíhne. I kulturní část lidstva dnešního má tentýž cíl jako nekulturní lidstvo, protože jde
120
tu o lidstvo jako celek, jako rod – genus. Celé lidstvo tvoří jen jeden rod, a úkolem tohoto rodu jest POZNATI BOHA a dle toho poznání upraviti si svůj POMĚR K TVŮRCI. Žádný systém filosofie není tak mocným, aby definitivně a závazně pro celé lidstvo odstranil pravdu o existenci Tvůrce a poměru lidstva k Němu. Všechny ty pokusy uvolniti lidstvo od Boha a podříditi ho slabému lidskému rozumu, nebo slepé, lidstva nedůstojné náhodě, jsou sice znakem svobody lidské, vzpírající se uznati jasnou pravdu, ale nejsou negací této základní pravdy, že jest Tvůrce. S tímto faktem pochopitelným rozumem musí se počítati. Ale vedle přirozeného poznání máme jasnou pravdu zjeveného náboženství, že Bůh člověka stvořil k tomu cíli, aby ho poznával, miloval, jemu sloužil a tak blaženosti dosáhl. Žádný učenec, žádný panovník, žádný parlament, ba ani celé lidstvo nemůže si určiti jiný cíl své existence. Bůh se nedá z dějin lidstva odstraniti, jako se nedá vyhnati z duše lidské. Je-Ii tomu tak, pak lidstvo má svůj úkol dobrovolně plniti, neplní-li ho, musí moc Tvůrce zvítěziti. Tak mluví zdravý rozum, tak hlásá křesťanství, tomu nasvědčují dějiny národů i celého lidstva.
Dnešní světovou válkou trpí kulturní část lidstva. Proč? Kulturní lidstvo dneška muselo zapomenouti na svůj cíl, muselo zvrátiti svůj poměr k Tvůrci. A tak tomu vskutku je. Co dělala kulturní Evropa a kulturní lidstvo vůbec v posledních 50 letech? Na všech stranách nabývaly vrchu směry, které odstraňovaly Boha a jeho nábožen-
121
ství. Neútočilo se ani tak proti církvi a jejím dogmatům, jako přímo proti Bohu. Stále tvořily se nové ismy, jichž úkolem bylo odvésti lidstvo od Boha. Bůh popřen, duše lidská neuznána za substanci, věčnost odbývala se smíchem, spravedlnost a konečné vyrovnání protiv nazváno chimerou. Země prohlášena za nebe, radosti smyslné určeny za cíl člověka, lidstvu dáno jen jedno přikázání, užíti a vyžíti se. Egoismus posazen na trůn srdcí lidských, jemuž se měly stále hekatomby obětovati. Odstraněním svobodné vůle, zrušením morálního rozdílu mezi dobrem a zlem bylo lidstvo vyřazeno ze svého rodu a přičleněno k živočišstvu přírody. Tak lidstvo ztratilo svoji půdu i své určení.
Veškerá kultura duše a srdce byla opuštěna a nastolena technika jako jediný správný směr kultury moderní. Lidstvo ztrativši světlo na nebi, vymýšlelo v technice vždy nové věci, jimiž dosáhlo by snadněji panství nad přírodou, ve vzduchu i v moři. Jelikož na této cestě mohl člověku jen člověk techniky vyspělejší překážeti, vymýšleny zbraně proti němu. Naše doba dosáhla vrcholu v technickém snažení, naše zbraně přesahují všechno ponětí lidstva minulosti. Bylo by to možným, kdyby kultura nebyla přehodnotila kulturní hodnoty? Za kulturu srdcí a duše máme dokonalou techniku v ponorkách, v letadlech a vrhacích plamenů a dusivých vln. Při tomto stavu věcí mohlo k něčemu jinému přijíti, než k válce světové? A že se lidstvo na to připravovalo, toho důkazem bylo stálé zbrojení velmocí, takže dnes vyzbrojeny byly
122
všechny, a proto svrhovati vinu na jednotlivce není správným. Což jenom císař Vilém zbrojil, nebo jen my jsme lili nejlepší děla? Co pak ostatní velmoci měli připravené jen praky a berany? Je v tom kus neupřímnosti sváděti vinu na jednotlivce. K tomuto boji se velmoci připravují od té doby, co u nich nabyli vrchu popírači Boha, kteří kulturu srdcí a duše zaměnili za techniku. Světová válka je nutným závěrkem chybných kroků lidstva moderního. Zodpovědnost padá na lidstvo jako genus, jednotlivec není vším vinen, ale celek, v němž většina odstranila Boha ze srdcí lidských. A proto celé kulturní lidstvo trpí dnešní válkou, protože ono jest vino vším. Jen toto stanovisko nám odpovídá uspokojivě na otázku, proč trpí tolik evropské, kulturní lidstvo. Odepřelo plniti své určení PŘIROZENÉ, proto bolem a útrapami musí býti přivedeno k poznání, že ten moderní člověk technicky sebe více vyspělý není nejvyšším pánem na světě, ale že jest absolutní bytost, která musí býti respektována.
Jen v tom, že rod lidský zbloudil úmyslně, jest dostatečný důvod pro utrpení tolika nevinných lidí, neboť jak by jednotlivci k tomu přišli, že musí trpěti s vinnými? Když ale jsou členy jednoho rodu, a tento rod ve své většině se proviní, pak trest zastihne celý rod, kde jsou i nevinní. Utrpení nevinných jest prostředek na umenšení viny celku. Proto křesťan v nynější bolestné době má býti proniknut vědomím, že svým utrpením vykupuje lidstvo, zjednává mu odpuštění od Toho, kterého
123
neuznávalo v době minulé. Lidstvo obdařené svobodnou vůlí není možno jinak přivésti k poznání bludu, než ponecháním ho jeho úsilí, které žalostně se rozbije. Na zříceninách svých snů a pyšných ismů zahloubá se člověk každý a pozná, že nešel správnou cestou. Válka světová potrvá tak dlouho, až většina kulturního lidstva nahlédne, že technický směr kultury nepřinesl štěstí, a že je nutno vrátiti se k Tomu, který jest pánem všehomíra. Vystřízlivěné lidstvo pokoří se Tomu, jehož slávu hlásají nebesa i země.
Prožíváme velké historické doby, které jsou nám pochopitelné jen pod zorným úhlem věčnosti a křesťanského světového názoru, který nám dává tolik síly, že i na ssutinách moderní kultury a blahobytu lidstva stojíme neohroženi a hledíme vstříc lepší budoucnosti. Svým utrpením, svými bolestmi připravujeme lepší dobu budoucímu pokolení, které připne své osudy blíže ke kříži, v němž jest jedině pravý mír a pravé štěstí pro srdce lidské.
124
GAB. RONAJ: