V TĚŽKÉM ČASE...
Staruška vnučce hladila vlas,
modlitba chvěla jí rtoma:
Utiš se – přejde těžký čas,
otec zas bude doma.
Modli se, Bohu odporuč,
těžký je život, mé dítě,
říká nám: Doufat uč se, uč,
z noci až do úsvitě!
Radost i žaly – vše jako sen,
pohádkou minulost zdá se,
po bouři opět slunný den
ze mraků usmívá se...
Na světě bývalo vždycky tak,
život má píseň vždy jednu;
štěstí-li nese, bolů mrak,
s důvěrou k nebi vzhlédnu!
129
M. PAVLÍČKOVÁ:
AŽ TATÍČEK SE VRÁTÍ!
Bylo to v posledních dnech zářijových. V zátiší rozsáhlého městského parku seděl mladý muž – poručík rekonvalescent. Opřen o opěradlo lávky, zadumaně hleděl v husté koruny stromové, zdobené zlatožlutým a červenajícím se listovím, kteréž chvílemi s tlumeným, slabým šelestem padalo k zemi.
Ticho bylo vůkol, jen tu a tam zaskřípal písek pod kročejemi chodců, leč každičké to sebe slabší zaskřípnutí vyrušilo mladého muže ze snění. Pokaždé se vzpřímil, nahnul kupředu, ba dokonce sáhnul po nádherných dvou krvavě červených růžích, vedle něho na lavičce ležících, než, vždy zase sklamán, opřel hlavu o opěradlo lávky a zahleděl se znova v pestrou nádheru podzimu.
Bylo zřejmo, že kohosi netrpělivě očekává.
Opět zaskřípal písek, a poručík vzrušeně vztýčil hlavu, pohlížeje v nervosním očekávání, kdo odbočí s hlavní cesty k jeho zátiší.
Dvé děvčátek as šestiletých cupkalo mimo po hlavní stezce se školními brašničkami v rukou. Sklamán znova, opřel se o lavičku, než pak, jakoby
130
ani sobě věřiti nechtěl, že tak dlouhou dobu čeká, pohlédl na hodinky a v údivu jakéms zavrtěl hlavou.
Děvčátka o něčem právě s velkým zájmem se rozhovořila, a bohatěji oděná holčička pojednou zastavivši se, plna štěstí zvolala: „Počkej jen, až zítra! Ty budeš koukat! Panečku, tatíček mi koupil bílý klobouček, víš ten, co byl tam za výkladem. Hm, a mamička došívá mi sametové šaty. Ty jsou ti krásné!“ líčila nadšeně dále dívenka méně šťastné družce své radosti.
„Já nedostanu letos klobouku ani šatů. Však nechť, až tatíček se vrátí, taky mi koupí šatečky a taky klobouček, třebas taky takový, jako ty máš. Pane, náš tatíček, ten je hodný, ten mě má rád!“ zamyslivši se krátce nad líčením přítelčiným, potěšovalo se děvčátko, a již zase děti vzdalovaly se drobnými krůčky k domovům. Důstojník zaslechl ještě jednou s takovou nevýslovnou touhou, s takovou nevylíčitelnou radostí pronesené: „Počkej, až náš tatíček se vrátí!“, a děvčátka zmizela mu za hustými keři. Leč ta dětská touha plná opravdivosti, plná lásky, zalehla mu hluboko do duše, a jakýs netušený, nenadálý pocit prochvěl mu nitrem a rozezvučel struny srdce, a myslí táhla mu jakás podivná píseň touhy, kteráž vyznívala ve slovech: „Až tatíček se vrátí!“
V duši jeho jakoby rozplývaly se pojednou mlhy, stále jasněji a jasněji v nové síle jevil se mu pak obraz dávno zašlý.
Byl to srpnový podvečer, plný vůně plodonosné přírody, plný světel i stínů. Procházel se tehdy
131
na břehu horské řeky, kteráž poháněla stroje závodů, v nichž byl jako inženýr zaměstnán, zavěšen v rámě mladistvé sličné dívky, jejíž líce zastřeny byly nevýslovným smutkem a jež důvěrně tulila se k němu, jakoby se obávala, že bude jí někým vyrván. Stanuli nad bouřivým splavem.
Mlčky zahleděli se v šumící, hučící, vířivé, pěnící se vody. Tak nevýslovně bolně bylo jim oběma.
Pojednou dívka přerušila mlčení, a zavěsivši se mu kolem šíje a uzounce k němu se přivinuvši, šeptala, co zatím bohaté perly řinuly se jí z temných očí: „Jarouši, pohleď tam na ten květ, plující na vodě, hleď, již je u splavu, již uchvátil jej proud! Pohleď, toť obraz mého štěstí, mého života. Tak tichounce plynulo to štěstí mé spiato s osudem tvým na vlnkách našeho obapolného štěstí. Květ tento také houpán byl hravými, lichotivými vlnkami říčky. Než řeka dospěla překážky, vody narazily, vzedmuly se a s šumotem, hukotem převalily se přes hráz a rozvířené, rozvlněné, bouřlivé na pěnách právě vynášejí rozcuchaný, zničený květ. Ano, ano, toť obraz mého štěstí, mého života.
V životě našem také nyní vyskytla se překážka, krutá překážka. Ty odcházíš, volán neúprosnou povinností, a zanecháváš mne zde samotnu v mém bolu, v mém pokoření. Co bude ze mne, co z děcka našeho, zdali ty se nevrátíš? – – Zdali tam v tom víru života a smrti zahyneš, neb unesen vlnami života, zapomeneš na mne i na dítě?“ – Štkajíc, sklonila v polibcích krásnou svou hlavu na jeho rámě.
132
Přivinul ji, těšil ji a ten hučící splav naslouchal jeho slovům lásky, jeho svatým přísahám:
„Věř mé lásce, Věruško, věř miláčku! Nenazývej dítě naše svým pokořením, svým neštěstím, vždyť ono bude ti nejlepší zárukou mé věrnosti. Až poprvé líbati budeš čílko jeho, nevrátím-li se do té doby, vtiskni polibkem tím i požehnání mé jemu, a až očka jeho jasná na tebe popatří, čti v nich pozdrav můj a vzkaz: Až tatíček se vrátí, budeme všichni tři šťastni, on všechno strádání nám vynahradí! Nevrátil-li bych se snad a skryla-li by mne černá země bojiště, pak bude ti děcko naše památkou lásky mé, kteráž nikdy tě neklamala, ani nesklame. Než, ne, nezůstanu tam – pro tebe, pro to děcko nebesa mne zachovají, bych životem svým splatiti vám mohl, čím jsem vám povinen!“
Dvě leta minula od doby té a dvě leta budou o vánocích, co dopisem mu bylo sděleno, že stal se otcem.
Uchvácen šumem, hukotem, vírem vln doby válečné a zmítán bouřemi, vzpomínal s počátku matky i děcka, omámen však, ohlušen tím strašným příbojem a vzdálen jich, zřel v duši obrazy jich v stále hustnoucí mlze. Byv pak těžce raněn, prošel několika nemocnicemi a dostal se jako rekonvalescent do zdejšího města.
Již téměř půl roku zde dlí, těše se ze života, k němuž byl velikou péčí lékařů znova probuzen. Celým nitrem jeho prochvívala nyní píseň života, celou duší zajímala jediná touha: „Žíti, žíti!“
Celý svět zdál se mu plný, plničký květů, plný
133
záře a on žádal si užíti té záře života, k němuž byl vrácen, a opájeti se vůní květů jeho.
I zdálo se mu, že v sadě života nalezl nádhernou růži, kteráž opájela jej svou vůní, že zapomínal na vše kolem sebe, na celý život.
Seznámil se zde s dívkou opravdu krásnou, dcerou zdejšího váženého, zámožného měšťana.
Byla to nádherná, vonná růže a zmámen jí, žil jen a jen pro ni, jsa šťasten, že láska jeho je opětována.
V minulých dnech však náhodou jakous procitnul ze sladkého snu, vždyť vycítil, že na dně duše nádherného květu dřímá odporný červ. I nastaly pak chvíle, kdy rozčarování míjelo, kdy zdála se mu ta vůně nádherného květu opravdu jen vůní nejsprostější koupené voňavky, a tu tanul mu na mysli obraz prosté šípkové růžičky, podle poupátka k ní přimknutého. A přece, jakmile octnul se zase v blízkosti nádherné, výbojné děvy, zapůsobil zjev její celou svou silou a on v jakés podivné narkose lásky pozbýval vší své vůle.
Dnes opět čekal zde v zátiší parku na paní srdce svého, kteráž nějak déle jej nechávala čekati.
V marném očekávání probouzel se opět ze svého opojení a právě v takovém stavu duše zalehla do ní dětská touha: „Až tatíček se vrátí!“ slova to, kteráž on sám kdysi při loučení šeptal milence, a kteráž ona, matka jeho dítěte, měla někdy vyčísti z oček jeho. –
Prostá ta slova dětská zapůsobila mocně v city jeho a v duši to zavířilo, zahučelo, všechny city
134
se rozčeřily, rozpěnily, jako ty vody horské řeky, hrnoucí se přes splav tovární, když před dvěma lety naslouchaly přísahám lásky jeho. A z toho hukotu citů vyznívalo to neustále: „Až tatíček se vrátí!“ a jakýs temný hlas ihned zdál se mu v duši odpovídati: „Ano, vrátí se otec, než nevrátí se nikdy ten, kterého bys, hochu, směl nazvati tatíčkem – vždyť ten, jenž otcem tvým je, jest věrolomný padouch, kterýž zapomenul matky tvé i tebe a oddal život svůj pro pomíjející krásu, pro bohatství ženě povrchní.“
A jako hadem uštknut při této myšlence, vstal z lávky a zamířil ku hlavní stezce, než, popošed několik kroků a došed ji, zastavil se jakoby přimrazen, zahleděl se do dálky, a pak spěšně vrátiv se, vyňal ze zápisníku navštívenku a rychle načrtal na ni: „Nečekej mne – nepřijdu nikdy více – světější povinnosti mne volají,“ a vloživ lístek do obálky, přiložil jej k oněm dvěma krvavě červeným růžím, a posečkav chvíli, a slyše pak zaskřípnutí písku pod lehounkým krokem, rychle se protilehlou cestičkou vzdálil.
Do zátiší, kdež tak dlouho mladý muž čekal, vstoupila krásná dívka, opravdu nádherný dívčí zjev. Rychle se rozhlédla kolem a nikoho zde nespatřivši, udiveně zavrtěla krásnou hlavinkou, načež usedla si na lavičku, kterou před chvilkou důstojník byl opustil. Pohled její padnul na nádherné květy růžové. Zkoumavě na ně se zahleděla, vždyť připomínaly jí někoho, kdož denně donáší jí v tato místa ohnivé růže, její miláčky. „Snad byl zde již,
135
snad zlobí se, že tak dlouho jsem jej nechala čekati a odešel?“ projelo jí myslí, a uzřevši vedle růží přiložený lístek, neodolala a sáhla hbitě po něm. Rychlým pohledem přeletěla jeho obsah a pak, zahleděvši se znova na lístek, zůstala jakoby ztrnulá. Ruka se jí mimovolně chvěla, a slza vyřinula se jí z oka.
Vytrvala tak dlouhou dobu, než pak zasvítil temným zrakem jejím jakýsi podivný blesk, a ona vzchopivši se, roztrhala navštívenku v droboulinké kousičky a rozmetala je pohrdlivě stranou, a uchopivši pak dvé krvavých růží, zahleděla se na ně. Divoký, potupný úsměch přeletěl jí kolem rtů, a růže ocitly se v písku u její nohou, a v témže okamžiku drtila nádherné květy maloučká, sličná nožka dívčí. Dívka s jakýms zadostiučiněním pak rozhlédla se široce rozevřeným zrakem kolem, jako když malé, rozmazlené dítko se mstí na neposlušné hračce, a hrdě vztýčivši hlavu, volně odcházela směrem k hlavní promenádě v sadech.
*
Více než měsíc uplynul od té doby, kdy sešli jsme se s poručíkem rekonvalescentem v sadech. Setkáváme se s ním opět, než již v občanském oděvu, jakožto s inženýrem závodů v B..., jichž správa jej vyreklamovala.
Prochází se po pěkně upraveném nábřeží řeky a jemu po boku v rámě jeho zavěšená, štěstím a krásou zářící mladá žínka. Před nimi pak neuměle pohopkává asi dvouletý hošíček a každému zná-
136
mému žvatle vstříc: „Tatíček už se vrátil! Jaloušek už nepustí tatíčka!“ a při každém tom slovíčku, proneseném neumělým dětským jazýčkem, prokmitne zrakem mladého muže taková záře plná jasu a on vždy zahledí se pak tak dlouze v sličnou tvář mladé své ženy, jakoby obetkati ji chtěl slunnými paprsky štěstí a blaha, kteréž rozzářily se se v duši jeho od doby sňatku jejich, ode dne toho, kdy vyplnil nejsvětější své povinnosti.
137
JAN ŠANDA: