NADĚJE.
Ať život hrubým výsměchem
sny moje oděje,
ty přec mi věrnou zůstaneš,
jak fénix z bolu povstaneš,
má svatá naděje.
Ať koráb mojich ilusí
se do tmy poděje,
ty zlatou hvězdou budeš plát,
jak plachta vzdmutá nad ním vlát,
má svatá naděje!
Ať srdce moje orosí
krvavé krůpěje,
mne tichou rukou pohladíš,
a soucitným mi hlasem díš:
Jsem tvoje naděje!
140
Dr. J. SNÁŠEL:
VOJÍNŮM, MUČEDNÍKŮM CTI.
Dle Alfreda de Vigny je oddanost nejkrásnější po básníkově inspiraci, po povolání básnickém povolání vojenské. Tento veliký básník romantismu, opěvující „majestátnost utrpení lidských“, byl sám důstojníkem po řadu let a přemýšlel o svém povolání, jemuž se oddal s náklonností a o němž mluví vždy s bezděčným dojmutím, neboť „armáda je slepá a němá, veliké cosi, co se hýbe a zabíjí,“ ale také cítí a trpí. Nezažil sice sám války, ale jako voják osobuje si právo promluviti o mužných mravech armád, jichž strastí nebyl ušetřen a které zocelily jeho ducha do trpělivosti schopné každé zkoušky, a ukázati, co jest podmaňujícího v životě vojenském, byť i byl trapný. Osudná skutečnost, že dobro bývá spojeno se zlem! Jisto je, že v armádách najdou se charaktery, jaké možno najít jen pod vojenským pláštěm.
Vigny náležel ke generaci zrozené před více než sto lety za poměrů stejně bouřlivých jako doba nynější. Ona generace vyrůstajíc měla stále před očima vytasený meč a byla fascinována jeho les-
141
kem, dorostla však, když meč byl vsunut do pochvy, nedosáhnuvši uskutečnění vidiny z mládí. A tak Vigny v období mírovém všímal si v jednotvárném životě vojenském „oněch resignací po celý život plných počestnosti, mužnosti a dobrosrdečnosti v armádách, na něž pohled uklidňuje a sílí současnou generaci.“
Armáda byla mu otevřenou knihou, z níž poznal lidství, on, šlechtic, poznal zblízka život chudáka, s nímž se stýkal v kasárně a na cvičištích, poznal prostotu jeho mravů, jeho bezstarostnou chudobu, mužný a zdravý život bez falešné zdvořilosti i bez falešné citlivosti, tolik puritánů cti, onu jednotnost cítění vtisknutou kázní – a vždy mu srdce tlouklo, kdykoliv později spatřil uniformu svého pluku červených mušketýrů.
Pocházeje ze staré šlechtické rodiny francouzské, zůstal věren staré dynastii a viděl v Napoleonovi toliko usurpátora. On jediný s Lamartinem z romantických básníků nedal se oslepiti prskavkou Napoleonovou, kterou tolik opěval Béranger a V. Hugo. Viděl, jaké strasti jsou odvážně a trpělivě snášeny armádami, oním druhem lidí, jenž je ctěn nebo zneuznáván přes míru dle toho, jak se naň pohlíží a jak se pokládá za užitečný nebo nutný, a cítil smutek, že vše se mění na světě a že jedině osud armád zůstává nezměněn.
Důvěřoval málo náhlým opravám, ale věřil v postupné. Viděl vady tehdejší vojenské organisace a věřil, že postupně budou odstraněny. Vždyť křesťanství již změnilo mravy válečné, ale důsledky no-
142
vých mravů nebyly vedeny dosti daleko v tomto ohledu. Před křesťanstvím poražený byl pobíjen nebo se stal otrokem do smrti, dobytá města byla spustošena, obyvatelstvo rozprášeno, každý stát musel býti stále připraven k nejzoufalejší obraně a každá obrana byla zrovna tak zuřivá jako útok, kdežto nyní dobytá města platí toliko válečnou kontribuci. Tak křesťanství válku zcivilisovalo, zdaž není možný další vývoj?
Proto zdá se Vignymu hodným zájmu a lásky národa život armády, která mu často získává tolik slávy. Proto se snaží mu jej vyložiti a přiblížiti.
Armáda je forma, jež vojákovi vtiskuje svůj znak navždy. Tímto znakem je ODŘÍKÁNÍ, které dodává armádám majestátného vzhledu. Odříkání vojínovo je křížem, jehož tíži může posouditi toliko ten, kdo jej dlouho nosil. Oběť musí býti nejkrásnější věcí na světě, vždyť je tak krásná u prostých mužů, kteří často nemají tušení o své zásluze a o tajemství svého života. Ona působí, že z toho strastiplného života jako zázrakem vycházejí charaktery ušlechtilé, jejíchž rysy jsou veliké a vznešené jako na antických medailích. Úplné odřeknutí se sebe, stálé a lhostejné očekávání smrti, úplné zřeknutí se svobody myšlení a jednání, ohraničená ctižádost a nemožnost hromaditi bohatství vytvořují ctnosti, které se vyskytují všude jinde řídčeji.
Charakter vojínův je všeobecně prostý, dobrý, trpělivý a je v něm mnoho dětského, poněvadž život vojínův se značně podobá životu školskému. Naprostá autorita jednoho muže nutí vojína ku
143
stálé reservovanosti, upjatosti. Nesmí ukázati jasnou tvář před podřízenými, aby jeho autorita nebyla otřesena důvěrností. Neoddává se důvěrným hovorům, aby nedal špatný přiklad slabosti. Jsou důstojnici, kteří se uzavírají v mlčení trapistické v zájmu kázně, která nemůže býti dosti přísná, když armáda „obrátí svá železná prsa proti cizině.“ Každý generál podobá se Mojžíšovi, který řekl synům Leviho: „Jděte a znovu projděte táborem; ať každý zabije svého bratra, svého syna, svého přítele a toho, kdo jest mu nejbližší.“
Vznešenost vojenská je dvojího druhu. Spočívá ve velení a v poslušnosti. První je zcela zevnější, činná, skvělá, hrdá a bude čím dále řidší a méně žádoucí dle toho, jak bude svět mírumilovnější. Druhá, trpná, skromná, oddaná, vytrvalá bude čím dále tím více ctěna, neboť dnes, kdy mizí výbojnost, je více cti v mlčící trpělivosti a v konání povinností. Vzácné charaktery ve vojsku vyskytují se nejen za války, nýbrž i v míru. Ty nejslavnější oběti mají v sobě cosi, co touží po slávě. Cosi sílilo mučedníky: Kanonisace na zemi a blaženost v nebi, a tyto antické oběti přinesené svatému přesvědčení buďtež vždycky ctěny. Ale ona neznámá oddanost v armádách, která ani sama sebe nevidí, ony skromné oběti bez jakékoliv naděje na korunu lidskou nebo božskou NEZASLUHUJI OBDIVU? Ony němé resignace četnější, než-li by se myslelo, a s nimiž nelze nic srovnati, nezasluhují obdivu?
Ve zmalátnělosti posiluje vojína myšlenka na po-
144
vinnost a přísahu. Dík oné myšlence nepozbyly mužné činy ničeho ze své antické síly. Ve všeobecném ztroskotání víry upínají se šlechetné ruce na tyto trosky. Kromě lásky k blahobytu a pomíjející nádheře není viděti ničeho nad propastí. Jakoby se vše utopilo v egoismu. Jeden pevný bod jest viděti. „Není to nová víra, nově vynalezený kultus, nejasná myšlenka, je to cit zrozený s námi, nezávislý na časech, místech, ba i náboženstvích; cit tvrdý, nepoddajný, pud nesrovnatelně krásný, který teprve v moderní době našel jméno hodné sebe, ale který již ve starověku vyvolal vznešené činy a jej zúrodňoval jak ony krásné řeky, které při svém pramenu a svých prvních zatáčkách nemají ještě jména. Tato víra, která, myslím, zůstává ještě nám všem a vládne svrchovaně v armádách, jest víra v ČEST.
Jest to náboženství mužné, bez symbolu a bez obrazů, bez dogmat a bez obřadů, jehož zákony nejsou nikde psány.
Kdežto všechny ctnosti přicházejí s nebe, aby nám podaly ruku a nás pozvedaly, tato jediná zdá se vycházeti z nás a zvedati nás až do nebes. Je to ctnost čistě lidská, ctnost života. Odtud tryská vojínovi vnitřní útěcha tím krásnější, že nezná jejího pramene. – Čest jest svědomí, a to svědomí zjemnělé. Jest to úcta k sobě samému a ke kráse života, vyhraněná do nejvyššího lesku a nejžhavější vášně.
Čest jest mužný stud. – Zdaž není tento zákon prováděný vojínem svrchovaně krásný?
145
Slovo čest, které často je jen pouhým slovem pro jiného člověka, je strašným činem pro vojína. Co jiný vysloví je lehce, nebo lhostejně, on je píše svou krví do prachu a proto je ctěn. Ono jej rozohňuje za našich dnů chladu a vypočítavosti.
Řekněte, zda-li tomu není tak, vy udatní, vy nová legie thébská, jež si roztříštila hlavy o tento kámen Přísahy, rcete, vy mučedníci náboženství Cti, jimž jsou věnovány tyto řádky?
FRANT. CHRÁM: