LOUČÍ SE ZVON.
Vesničko v údolí, bílý můj kostele,
chaloupky tiché, v nich dobří mí přátelé,
poslední dnes vám pozdrav dám –
zítra už odcházím
neznáma ke hrázím –
bim, bam, –
s Bohem vám!
Zářivé východy podletních červánků,
tesklivá rána, v nichž zimního ze spánku
budil jsem život a mluvil k tmám,
by člověk k práci vstal,
čest svému Pánu vzdal –
bim, bam, –
s Bohem vám!
146
Tiché vy ovečky, dobrý můj pastýři,
které jsem k oběti, vinu jež usmíří,
volával za jitra v posvátný chrám,
oltáři spanilý,
kříži můj rozmilý,
bim, bam, –
s Bohem vám!
Večery velebné, kdy pěl jsem klekání,
přinášel klid a povzdechy pokání,
s hvězdami nad krajem bděl jsem sám –
v neštěstí za noci
kvílel jsem k pomoci –
bim, bam, –
s Bohem vám!
Posvátných průvodů hymny vy jásavé,
slávobran, stožárů prapory plesavé,
radostí vašich rád nítil jsem plam,
volal jsem hřímavě
čestné vás k oslavě –
bim, bam, –
s Bohem vám!
Siré vy duše mé záhrobní z dálavy,
kterým jsem posílal poslední pozdravy,
naposled dnes nad vámi lkám –
pokojném ve snění
spěte tu k vzkříšení –
bim, bam, –
s Bohem vám!
147
JOSEF HOFER:
VE PSÍ KŮŽI.
Bylo v druhé polovici července. Slunce stálo zrovna nad Kopanicemi a polévalo svými žhoucími paprsky Kopaničáře. Odzvonilo právě poledne, když se na hrozenkovskou faru dostavil osmahlý a udýchaný Kopaničář:
„Prosím ich poniženě, pan farár, keby boli tak dobří a láskaví, a chceli sa preic na kopanice zaopatric s Pánem Bohom našu súsedu. Je hrozně, ukrutně zlá! Veru, že do večera jej tój už něbudze. Tak, tak, že sme ju pred chvílú rozebrali. Už nám pod rukama umírala. Trepali sme jéj rukama, nohama, fúkali sme jéj na hubu, volali: „Ale pamatuj sa preca, než prindú panáček! Čo robíš? Veď neblázni, rozeber sa!“ No, veru je s ňú zle. Má ukrutnú horúčnosc a v ušoch jéj len drnčí. Něbudze.“
„Která je to?“
„Prosím ich, bohyňa.“
„Co, co? Celému světu pomáhá ode všech nemocí, od té doby, co přišla do rozumu, čaruje, dělá si blázna kde z koho, žije ze samého taškářství,
148
a teď neumí ani sobě pomoci? Hned půjdu. Počkejte mě v kostele!“
Asi za dvě minuty vycházeli již oba z kostela. Napřed Kopaničář se zvonkem v ruce, za ním farář, v ruce s notným čaganem a bez taláru, aby si ho do konce nepřišlapoval. Za dědinou už začali stoupati do příkrého kopce, a s obou jen lilo. Co krok, to ukáplo každému s čela 5–6 kapek potu. A čím déle kráčeli do kopce, tím větší krůpěje potu zvlažovaly kopaničářskou, hornatou půdu. Za půl 2 hod. se octli na místě. Vůdce sebou hned hodil do stínu první švestky před Kopanicí, a stíraje si rukávem pot s čela, pronášel: „Júúúúj! To sme ale dostali obá do hábú! Júj, to peče!“ – Farář šel mlčky mimo něho k nemocné do světnice.
Posadí se k nemocné, by ji vyzpovídal. Za chvíli se počne rozčileně vrtit. Hledí pátravě po světnici, jako by hledal něco veledůležitého. Kouká semo, tamo, ale nenalézá nikde zdroje, přímo pekelného zápachu, jenž mu žene až slzy do očí. Už sotva dechu popadá. V duchu je rád, že před cestou nepoobědval, nebo by se bylo muselo státi hotové neštěstí. Nevěda si už rady, upozorňuje nemocnou, aby přerušila na chvíli zpověď. Potom honem vstane, otvírá dveře i okénko, vychází před chalupu a praví modlícím se růženec: „Vzdalte se od chalupy aspoň na 100 kroků, jelikož musím ponechat vše dokořán otevřeno. Nepadnu-li tam zápachem, než budu hotov, budu mluviti o štěstí.“
Klečící sklonili hlouběji hlavy, a někteří z nich se potutelně usmívali.
149
Farář sedl opět k nemocné. Zdálo se mu, že zápach, když ne úplně, aspoň hodně polevil. Než za maličkou chvíli měl opět totéž zbarvení. – Co teď? – Farář zase vstal. Popadl dveře, mával jimi sem a tam jako vějířem, aby docílil proudění vzduchu, jež by tou pohanskou vůní aspoň trochu hnulo. Znovu sedá k nemocné. Za krátkou dobu se opět dusí a slzy se mu ženou do očí. Ostatně obřady se už chýlily ke konci. Utěšoval se, že už už z té jámy lvové vyběhne na čerstvý vzduch. Jen udělil nemocné poslední pomazání ještě na nohy, a už držel dveře a zas jimi mával a natahoval krk po venkovním, čerstvém vzduchu. Tak vějířověl dobrou minutu. Zatím nemocná sténala, sahala rukou hned na rozpálenou hlavou, hned na život a vyrážela bolestné, kopaničářské: júj, júúúj, júúúúúj.
Farář přestane mávat dveřmi a volá na nemocnou ode dveří:
„Prosím vás, ženská, teď mi upřímně řekněte, co zde máte zdechlého, a kde? Mé veliké štěstí, že jsem ještě neobědval. Kdybych tak už byl býval po obědě, tož by byl musel ten posel běžet ještě pro mého pana kaplana, aby i mě zde zaopatřil. A věru nevím, byl-li bych ho živý dočkal. Sotva to trochu rozeženu, už je toho zas plná jizba. Tak se mi pořád zdá, že to od vás žene. Hnijete za živa jako ten král Herodes, či co je to? Mluvte!“
„Prosím ich pekunko, náš velebný pan farár, nemajú mi za zlé a něhněvajú sa! Šetko im uprímně poviem, čo a jak, veď už dobre viem, že něbudzem.
150
Ach júj, júúúj, júúúúúj, to mňa všaje kole! Júúúúúúj! Vargám už veru dobre desjac dzní. Nějiem, něpíjem, něspím, len kričím, jako mňa všaje kole. Najvjac pod lopatkama a v životě. Už sama něviem, čo bych si urobila, abych bola. Teda před čtyrma dňama, keď už ništ něpomáhalo, a čím dál bolo horéj, povedám Anči Kačuljákové: „Moja pekná, pekunká, čula som, že keď sa chorý dá zašic do psí kůže, že ta kůža šetku chorobu vtáhne do sebja. Vieš ty moja čo? Mám tlustého psa, a šetci ho máme rádi. Ale co je robic? Psi budú a já nie. Mám já skrz psa umríc? Povedz moja, svojmu Jurovi, ať prinde našeho Károša zahlušic a stáhnúc. A tu budzeš, moja uprimná Kača, tak dobrá a zašiješ mňa do té psí kůže.“ – Tož teda som v té psí kůži zašitá.“
„Ale hned to shoďte, nebo ten pekelný zápach vás tak omámí, že zemřete.“
„Prosím ich, jak to shodzic? Keď som zašitá ze zadu! Keď myslijú, že mi to něrobí dobre, tój ve stolku je nóž, rozpářú mi tu kůžu!
„Ani za sto korun se toho netknu. Je tu Kača?“
„Prosím ich pekunko, je pred kopanicú.“
Farář zavolá:
„Kačuljáčko, hned sem pojďte! Tamhle si vezměte nůž, a vysvlečte nemocnou z té psí kůže, ale už! Zatím půjdu na čerstvý vzduch. Až budete hotova, vezměte motyku a kůži zakopte!“
Za pár minut bylo vše provedeno. Teď šel farář nanovo do světnice: „Pravila jste, že vás píchá pod lopatkama. Kde vás ještě bolí?“
151
„Prosím jich, všaje. Aj hlava mňa bolí, aj v ušoch mi drnčí a nadutá som, div něpukněm.“
„Kdy jste byla naposledy na velké straně?“
„To si už veru němerkujem. Ale hádám, že tak pred desjaci dni.“
„No, to už stačí! No tetko, co myslíte, že je vám?“
„Čo? Já si myslím, že mám zachlazené srdco, nebo zapálené žily, co idú k ladvinicám.“
„Ani to, ani ono. Co vám bylo, to vám teprv povím ode dneška za tři dny. Dnes je pondělí. Ve středu odpoledne ke mně přijďte zaplatit medicínu, již vám dnes pošlu. Rozumíte?“
„Ach, rozumím, dobre rozumím. Ale pre Boha, jak k nim prindem, keď sa němóžem ani pohnúc? Júúúj. Hádám, že ve stredu odpoledne budzem v Hrozenku, ale už zahrabaná na cintere.“
„Ne, rozhodně ne. Vaše Marina teď půjde se mnou. Co jí dám, to všechno vsypte do 1/4 litru teplé vody, dobře promíchejte a najednou vypijte, ať vám to chutná neb ne. Neuděláte-li to tak, zemřete co nejdříve.“
„Ach, šetko zrobím, jak rozkazujú! Marina, hybaj honem do dzediny s panem farárom!“
Sotva přišel farář domů, vzal hmoždíř a roztloukl v něm osm patáčků purgenu. [Jinému smrtelníku by stačil jeden patáček. Kopaničář však má žaludek pevnější. Když snese tak hrozný zápach, snese i větší dávku projímadla]. Roztlučené smíchal s pěti lžicemi hořké soli a povídá:
„Běž domů, dej to mamce, a ať to užijí naráz!“
152
V úterý před večerem přišla již bohyně na faru – do zelena bledá, seschlá. Snad jí nebylo ani polovice. Šaty na ní visely jako na věšáku.
„Co byste ráda?“
„Prosím ich pekunko, pan farár, idzem sa im podzekovac za tu medicínu a zaplacic, čo som dlužna.“
„Tož jak? Trefil jsem vám na náturu neb ne?“
„Oj, veru trafili, a jak dobre! Jako som to len vypila, začalo ve mňa za chvílu búric. Akorát tak hučívá krúpové mračno, keď sa žene nad kopanicama. Ale potom, no potom! Veru já ani neviem, jako im to povedzec! Každú chvílu som si už povedala, že tuče má poslední hodzina. Moje ščascie, že som sa něobrácila na ruby jak rukáv. K pól noci som už len stonala a zapájala studenú vodú! Snaď bych bola nastavila hubu na Váh. Po pól noci som už usnula a spala som až do rána. Dnes po obědě povedám: „Pójdzeš do Hrozénka panu farárovi zaplacic a poděkovac sa; ať sa na tebja pozrú, že už chodzíš a jak ťa tú medicínú dorjádili.“ A veru, som jak hadra! Šetko na mně len visí. Tož prosím ich pekunko, čo im budzem dlužna?“
„Mně? Ach nic. Až někdy mi za to můžete nadat.“
„To tak! Chraň Pane Bože! Jak len budem moct, tož sa jim dobre odslúžím.“
A odsloužila se dobře, ne sice přímo, ale nepřímo.
Farář, veliký přítel zvířat, objednal si ze západní
153
Moravy párku nádherných pávů, s nimiž se denně bavil. Zvláštní radost mu působilo, když zavolal „páve“, a páv se jíž k němu hrnul neb odněkud sletěl. Krmíval je oba z ruky. Chodili za farářem až do světnice, Jel-li farář někam, bylo jeho poslední napomenutí: „Pávy dobře nakrmte!“ Přišel-li večer odněkud, byla jeho první cesta, pohlédnout, sedí-li pávi před vraty na jasaně.
Nastala zima a ve farnosti se rozmohla spála, jak mezi dětmi, tak i mezi dospělými. Oba místní knězi nestačili chodit je zaopatřovat. Nebylo snad dne v lednu, kdy by nebyli šli oba na kopanice zaopatřovat. Farář jde v této zimní době o 9. hod. večer od zaopatřování. Přijde na kraj lesa, hory Fráňovce, vytáhne nůž a řeže silnou větev, již míní při sestupu s hory táhnouti za sebou, aby ho tak dolů nehnalo. V tom zaslechne na konci dědiny pronikavé páví volání „Uá, uá, uá“. Naslouchá. Co to? Vždyť v tom směru není přece farní budova! Teď zas s druhé strany dědiny: „Uá, uá, uá.“
„Ale hrome, co se pávům stalo? Každý na jiném konci. Nikdy se netoulali. To je musel asi někdo rozehnat. Kdo je bude teď shánět? No nechť! Do rána se neztratí, a ráno je už někdo přižene. Vždyť kde kdo ví, čí jsou.“
Přišed domů, táže se, kdo rozehnal pávy. Žádný nevěděl o ničem. Hned ráno musely farářovy sestry shánět pávy. Dohnaly je. Sotva však farář shlédl páva, byl by zlostí praskl. Pravá půlka ocasu byla ušmiknuta. Celý den pátral farář po pachateli. Vše marné.
154
Od ostřihání páva neuplynul ani celý týden. Farář přijede v noci z Trenčína a pozoruje na tvářích všech domácích jakousi stísněnost.
„Co se stalo?“
„Nic.“
„Tož stalo se něco nemilého v hospodářství?“
Tři sestry se honem mlčky klidily z kuchyně. Čtvrté už zastoupil farář cestu:
„Co se stalo? Mluv!“
„V hospodářství nic. Jen pávovi ustřihl někdo druhou půlku ocasu až u samé...“
„Kdo to udělal?“
„My ne.“
„To vím dávno. Tož kdo to udělal?“
„My nevíme. Jakmile se setmělo, začali oba pávi křičet. My hned vyběhneme na dvůr, páv už pobíhal, celý ustrašený, po dvoře, pávice křičela za kostelem. Patrně ho někdo spícího na stromě přepadl, ocas mu ustřihl, pak páva hodil na dvůr, a pávice uletěla.“
„Opravdu nevím, mám-li klet, či co mám dělat. Kdybych věděl, kdo mu to udělal, snad bych mu hlavu srazil. Banda zlodějská!“
Ač byl farář po dlouhé cestě hladov, už ani nevečeřel. Dlouho téže noci nemohl usnout. Pořád viděl páva bez ocasu. Konečně se dostavil toužebný spánek, když tu někdo tak hlučně zatluče na okno, až zadrnčí. Honem vstane a volá do tmy:
„Kdo je to?“
„Prosím ich, velebný pan farár, to som já, Kukučáčka ze Žitkové.“
155
„Co chcete o půl noci? Je u vás někdo nemocen?“
„Ano, prosím ich pekunko. Chlapčok a dievča. Chlapčok má tři roky, dievča dva.“
„Co s nimi? Ty přece nemohu zaopatřovat.“
„To já veru též dobre viem. Ale prosím ich na sto rázy pekunko, podarujú mi pre ty choré dzetzi aspoň jedno páví péro.“
Při vzpomínce na pávy začalo faráři zas bušit ve spáncích:
„Chcete si ze mně tropit žerty, či blázníte?
„Len, pro Pána Boha ich prosím, mi podarujú neb predajú to páví péro. Mám len ty dve dzetzi, muž včiléj nění doma, a až sa vrácí, snaď by mňa zabil, keby umreli. Plná strachu som sem doletzela, až je ve mně duša studená.“
„Nač to chcete?“
„Uvarím jim to péro, a vodu z něho jim dám vypic.“
Farářovi se teď teprve v hlavě rozbřesklo. Věděl sice, že jeho farníci jsou v pověrách a v podávání různých léků nevyčerpatelní, ale o tomto léku dosud neslyšel. Teď i pochopil, proč mu páva ostříhali. Nechtěl ubohé matce vzíti její důvěru v páví péro, ač věděl, že je to nesmysl. Konečně si pravil, že tím nic nemůže pokazit. Sáhl tedy za obraz, vyňal jedno páví péro s pěkným očkem a povídá:
„Zde je! Až půjdu zítra do školy na Kopanice, tož se u vás zastavím. Už utěkejte!“
Přijdu tedy druhého dne do toho nešťastného
156
domu. Tam sedí na pohrádce (posteli, stlučené z tyčí) hošík a děvče. Každý v ruce kus pagáču a jedli, až jim za ušima vrzalo.
„No, hle? Tolik shonu v noci a tolik zbytečného strachu, a děti jsou zdravé jako řepa. Jak jim chutná!“
„Ej, velebný náš očíčku, včiléj je už dobre. Ale mali ich vidzec v noci! To bola veru hrůza! Pravda, mamko! No však povedzte teda vy moja, panu farárovi! Keby nie toho pávího péra, kdze už boli! Ale chvála Bohu, predca som im od té spály pomohla!“
„Tož, jak jste to udělala?“
„Dobre. Tož to páví péro som teda za ráz uvarila, vodu scedzila, dala vychládnúc a potom dala dzetzom vypic. Potom som na každém rozškubala košulu, a každé som prikryla vysazeným oknem. K ránu už bolo obům dobre, pítali jesc, a tož som jim teda honem na mlýnku zemlela trochu žita a pohanky a upekla som im pagáč.“
„Kdo vám poradil takový lék proti spále?“
„Kdo? No, bohyňa. Ta tój na Kopanicách rozkřikla, že na Uhroch u Čáče kurírujú spálu tak.“
„A už je to dávno, co s tímto léčením obeznámila zdejší obyvatele?“
„No vjac to něbudze jak desjac dzní.“
„Dobrá, půjdu se jí poděkovat. Když jsem jí v létě pomohl, slíbila, že se mi odmění. To už svůj slib splnila.“
„A jak, prosím ich, se jim teda odměnila?„odměnila?“
„Dobře. Napuplala, že páví péra jsou proti
157
spále. Hloupí, pověrčiví lidé tomu uvěřili, a mému pávovi ustřihli v týdnu na dvakrát celý ocas až u samé... – Tož už mám tedy dobře zaplaceno. Vaše děti neměly spály. To muselo býti naprosto něco jiného. Tak honem spála neodejde. Co jste jim dala k večeři?“
„No jedli to, čo my s mamkú. Od obeda nám ostal kastról zelá, tož sme ho teda zedli. Potom som jim dala každému hrnčok vydojeného, sladkého mlieka. Ale my dve sme si ho nevzaly. Kráva nám jaksi prisušila. Potom mi mamka povedajú: Uvar trochu sušených trnek.“ Tož som jich tak ale štvrt kila uvarila, a zedli sme jich zas dohromady.“
„Tu vodu z těch trnek jste vyléla, či jste ji též vypily?“
„A kdo by ji vylieval? To by bol zrovna smrtelný hriech! Tu sme vypili, veď je sladká.“ „Děti ji též pily?pily?“
„To sa vie. Vjac než my dve.“
„Že jste jim ještě nekoupila u Bustínů každému herinka a tvarůžek! Děti byli přecpané a měly pobryndané žaludky. To byla ta celá spála. Páví péro jim nepomohlo, to buďte ujištěna. Nevíte tetka, kdo mi ostřihal pávovi ocas?“
„Věru, nieviem, náš velebný pán. Já bych to nězrobila ani za nieviem čo.“
„To vím, že vy ne. A vidíte, našli se takoví lidé, kteří to udělali. Kdyby ne hloupých řečí bohyně, nestalo se to. Ale až jí zas budu pomáhat já!já!“
158
JAN ORAL: