STARÉ ČASY.

STARÉ ČASY.
V hory, doly, do vůkolí, do lesů a do všech lad, v široširé volné lány chtěl bych mocně na vše strany z plna srdce zavolat. Z duše celé sesmutnělé chtěl bych volat v celý svět, aby staré zlaté časy, plné míru, štěstí, krásy, vrátily se zase zpět. Pojďte zpátky v naše statky, v naše vísky – do chatek! Ó vy staré časy zlaté – už vás volám tolikráte – vraťte se k nám nazpátek! 161 ADAM CHLUMECKÝ:
KTERAK MINISTRANTI PO KOSTELNÍKOVI DĚDILI. Obraz z nynějších trampot.
V Trnově mají rozsáhlý kostel, ale přístěnek, čili kruchta je těsná jak hlemýždí skořápka. Ale útulná a zajímavá! Jediné okno se starodávným důlkovatým sklem osvětluje kouty a neúhledné skříně, stěny začouzené s lištami, na nichž visí komže červené i černé, košilky krátké i dlouhé a dvě staré kaditelnice. V koutě u prádelníka stojí prastaré křeslo, v němž si rád podřímá obstárlý kostelník – Starépivo, anebo kostelní hospodář Dvakrátsmola. Ten však málokdy chodí do kruchty, kde v přítmí na čtení nevidí. Zato kostelník vyseděl v křesle za svých dvacet služebních let pohodlné hnízdo, pěkně prohnuté ve staré žíni a koudeli. Tam sedal při službách Božích, tam odpočíval, byl-li zmožen pitíčkem a vyspal se, nebo domů opilý nesměl. Žena ho nepustila, a nepomohly ani prosby, ani hrozby. Odemkl si kruchtu 162 a pomohl si k tichému pohodlí. To se přihodilo jen sem a tam, když strýc někde lacino vydělal peníze, anebo jej jiný strýc opil, aby se s ním povyrazil. Ano, křeslo v kruchtě bylo jeho útočištěm ve dne v noci, celý rok. Než počínaly služby Boží, než se vyzvánělo, čekal v něm, až hodiny uhodí, a kolem něho čtyři ministranti, hoši drobní jak semenec, a pátý vytáhlý jak bidlo, jenž z komží vyrostl a chodil mezi ostatní jen tak ze zvyku. Jak rádi ho kluci v křesle viděli! Sesypali se na něho jak včely, lichotíce se k němu, aby jim vyprávěl o vojnách, o moru a hladu za starých časů, o rozbořených dědinách a hradech – – – nejraději poslouchali o strašidlech nad opuštěnými hroby v poli, o bludném holáni a bílém plášti, o smrti s kosou, jež jezdila na bílém koni s ohnivou hubou a očima červenýma jako krev – – – A strýc uměl zajímavě povídat a rád jim uhověl. Bylo také třeba, aby si je nadcházel. Chodili za něho zvonit na mši svatou, někdy poledne, mnohdy i večer, rozžíhali za něho svíce na oltáři, protože špatně na knoty viděl, běhali mu pro tabák, pro „silnou“ do hospody, aby se posílil na cestu do lesa, nebo do pole, aby žena nekřičela, smetali za něho prach s oltářů, pavučiny jak plachta, a drželi všecko v čistotě až radost. Dobře si je vycvičil. Takoví chlapci jsou bystří jak veverky, co se jim řekne, rychle pochopí a rádi se ukáží. Pan farář byl spokojen a strýc dostával co chvíle pochvalu a přídanek na tabák. Nevěděl, že hlavní zásluhu 163 mají ministranti, jimiž strýc všecko vytloukal. To bylo za ty pěkné pohádky. Bylo právě před svatým týdnem ve středu. Kostelník dřepěl zase ve svém křesle a poučoval ministranty, kterak budou s ním stavět Boží hrob. Ukazoval na velkého: ,Ty, Čápe, ty jsi pomalu tak veliký jako já, ty poneseš se mnou archu úmluvu. Ty, Troško, povlečeš anděla v bílé košilce, a ty, Hromádko, anděla v modré. Ždibec se postará o svícny a o klepačky. Potom sneseme v koších lampičky, budeme do nich nalévat oleje a nasazovat knotky. To je pěkná práce, a všichni ministranti ji rádi dělali. Není-li pravda, Čápe?‛ ,Je. Ale já se jmenuji Stýskal.‛ „Jen si nestýskej. Máš dlouhé nohy jak čáp. Co by ses čepýřil? Děkan je děkan, a jmenuje se také Čáp. Je ministrant více než děkan?“ ,No není, však jsem neříkal.‛ „Já se s vámi mazlím, vy sloty, a vy myslíte, že vám nadávám. Mám já si starý člověk pamatovat, čí který jste? Tihle čtyři jsou každý drobný jak za groš psík. Jednomu říkám Troška, druhému Hromádka, tomuhle je Ždibec, a tamhle Malíček. Mohu zato, že jsou tak čapatí? A můžete zato vy? Potvorky malé. Mám vás rád, mazlím se s vámi, a co bych se s vámi nepomazlil? Kdož ví, jak dlouho ještě budeme spolu? Bože milosrdný! Vojna tak strašná, člověk na ni odejde – – kolikátý se vrátí? Není to pravda? No pověz nám, Čápe, kde máš tatíka? Aha, pověz nám to!“ Čápovi obestřela bledou tvář lítost a zármutek. 164 Vjel si hrstí do bílých vlasů a praví: ,Nevíme ničeho o tatíčku. Více než rok se nehlásí.‛ „A naši přes půl roku“ – dodal smutně Troška. „Matička se naplačou a my s nimi. Co bychom si počali bez tatíčka?“ ,Dobře máš, Troško. Je vás pěkná trocha. Jedenáct dětí.‛ „Pomáháme matičce kdekterý. Máme v pořádku pole i dobytek i chalupu. My se bídě nepoddáme.“ ,My také ne‛ – tvrdil Hromádka. „Nám pomáhají Ždibcovi bratři a Malíčkova sestra. Máme chléb a mléko, máme půl kopy králíků, co nám bude?‛ „Ach, jak je nám dobře, že nemáme táty“ – povzdechl si Malíček. „Co je teď sirotků. Dobře, že jsme žádného táty neměli!“ ,Ba měli, měli, ušklíbl se Troška,‛ hladě si velikou hlavu. ,Měli, škoda, utopil se vám v podmáslí.‛ „Ty čapáku, nepíchej, ať není pláče a hádky“ – napomínal strýc. ,Může on za tátu?‛ bránil se Troška. „Malíčku, nebeč, pojď sem. Tebe mám nejradši.“ ,A mne ne?‛ „To víš, že také, Hromádko.“ ,A nás?‛ „I tebe, Ždibcu, i tebe, Troško. Kdož ví, jak dlouho ještě budeme spolu, a když budu na vojně, kdo vám tady bude vyprávět pohádky, kdo se zde bude s vámi modlit za Boží ochranu, a za ty chudáky, co již leží po stech, po tisících pod drnem? Za čtrnáct dní půjdu.“
165 ,Vy tam bojovat nebudete, nebojte se,‛ dí Čáp. ,Takoví staří tam jsou daleko od bitvy, vozí na vozích, čeho vojsko potřebuje.‛ „Ani to mně neuhoví. Kde pak já – a koňmi jezdit? Jaktěživ jsem u koní nebyl, ani kravami jsme netáhali, máme leda kozy. Co bych si tam, smutný, u koní začal? Já starý, sedřený chlap, co u koní?“ ,E, nic to! Tam se to naučíte,‛ těšil ho smělý Troška. ,Pánečku, vy se brzy naučíte jezdit, budete sedat na měkkých houních, pěkné šaty, masa, chleba, vína, čokolády plné kapsy – chtěl bych být na vašem místě. Věřte, kdybych směl, hned bych jel s vámi.‛ „My všichni, strýče!“ ,A kdo by ministroval?‛ „Druzí. Kluků je plná dědina,“ vřeští Hromádka, „Strýče, nás bude po vás teskno. Komu budeme chodit pro tabák a pro „silnou“?“ ,Ba dětí, ba! Nazlobíte se časem dosti, ale, co to, to se zapomene. Zase jste hodní. Takových ministrantů jsme dávno neměli. Také si na vás ve světě nejednou vzpomenu, a řeknu si – co tady děláte? Nemáte nad sebou nějakého zlobivého strýka? Takového jak já již míti nebudete! Ne děti! Kdo by zde s vámi sedal a povídal? Kdo by vás měl tak otcovsky rád?‛ „Škoda, strýče, že nemáte děti,“ prohodil Hromádka. „Vy byste je měl rád. Ti by se měli dobře! To by bylo pohádek!“ ,A proč nemáte děti?‛ táže se dotěrně Ždibec.
166 „Nechtělo se nám chovat. Naše matička nechtěla.“ ,A proč nechtěla chovat?‛ – dodával Troška. A Malíček: „Proč, proč, proč?“ – Strýci nenapadla výmluva a vstal, směje se: ,Proč? Pro starý kvoč. Aby stará nekvokala, že nemá – oč! Dosti! Hodiny bijí, běžte tři zvonit na věž, a dva se spravte k oltáři. Honem, honem, zítra vám budu povídat o bludném holáni, co jezdí na třínohém koni mezi čerstvými hroby – – Honem!‛ ,Aha, aha,‛ vyrazí Čáp. ,Já to již znám od lonska. Tam kdesi v Rusku postříleli tolik koní. Potom po bitvě běhalo jich tolik zmrzačených polem. Některý měl uraženou jednu nohu, některý dvě, i tři..‛ „Ba, ba synku, i všecky čtyři – – i více –! Utíkej a zvoň!“ – – – – – – – – – – – – – –
Po velikonočních svátcích se stěhoval kostelník na vojnu a loučil se svými věrnými ministranty jako s vlastními dětmi. Měl kraptu „silné“ v hlavě a nálada byla hodně měkká. Pomodlil se u hlavního oltáře, a když chlapci pozhášeli svíce, potáhl lampu s věčným světlem, opravil plamének a pustil ji vzhůru, řka: ,Dnes jsem tě naposledy potahoval, to vím. Nyní ji, děti, budete potahovat i rozžíhat vy! V celé dědině není chlapa, aby kostelnictví zastal. Nikdo se nehlásí – všecho je na vojně. Nevím, co si začne pan farář sám?‛ „My mu budeme pomáhat“ – vzlykal Čáp. ,To se ví‛ – ječel Troska. ,My všecko víme a umíme.‛
167 „No dobře, vrátím-li se živ, donesu vám každému cosi z vojny.“ ,Najdete-li tam na poli šavle, nebo pistole a patrony, nebo biče na koně, nebo zvonky pod krk – – to by bylo něco.‛ „Nebo ostruhy, co pěkně řinčí – –“ ,Nebo hvězdičky na límec, nebo třapce k šabli.‛ „Nebo píšťalky.“ ,Já chci trumpetku – trará, tratata‛ – žebronil Ždibec. „Jestli se vrátím, dostanete každý něco na památku, a zůstanu-li tam někde vzhůru bradou, budu na vás dlouho vzpomínat. Nezapomenu na vás.“ ,Já dostanu koňský zvonek! Cingilingy!‛ „Tratatá, tratá, tratá! Já budu mít trumpetu!“ ,Ty Čápe, ty jsi tak veliký, ty budeš velebníčka oblékat do alby a strojit. Dej si pozor, až mu budeš dávat ornát, ať mu nezavadíš o nos a nepomrvíš mu vlasy, anebo neshodíš mu brejle. Ornát není chomout – pamatuj si. Doma dáváš chomout koníkovi – tedy nezapomeň, chomout je chomout, a ornát je ornát. Slyšíš?‛ „Nebojte se, budu to umět.“ ,Opatruj věčné světlo, aby neuhaslo. To by bylo zlé znamení. Kterému kostelníku světlo věčné zhasne, tomu bije poslední hodinka. Tedy! Chcete-li něco pěkného z vojny, hleďte, aby lampa svítila a nezhasla, abychom se tady u křesla zase šťastně shledali. Spánembohem!“ ,Spánembohem, šťastnou cestu, strýče!‛ „Pánbůh dej!“ –
168 ,Cingilingy, cingilingy!‛ „Tratatá! Umta, umta, umtatrata!“ ,Pum! Pum! Já budu střílet!‛ „Fí, fí, fifi, fí! Já dostanu kaprálskou píšťalku.“ ,Seky, sek! Sekám, sekám, utíkejte. Tak se bude sekat, až mne donesou z vojny šabli! Sek, sek, hlava dolů, Malíčku drž!‛ „Neblázni, Troško, neblázni, Pán Bůh nekázal bláznit. Ale – ! Moje hlava! Kdo dobrý, pomoz!“ – – – – – – – – – – – – – –
Letoší rok se chýlil k podzimu. Hoši své dobré tatíčky měli z vojny doma, pomáhali rodině na poli, byli všichni zdraví a veselí. Bez darů se ze světa nikdo nevrátil, děti měly radost, a pro radost zapomínaly, že za nedlouho nastane nové loučení a zármutek.
Čáp se v kostele i v kruchtě přičinil a malí mu pomáhali. Oprašovali, zametali, strojili s panem farářem oltáře, nosili na ně kvítí, a všecko se stkvělo čistotou. Potahovali také na věži hodiny, zvonili a sezváněli, celá ves se malým kostelníčkům divila, a mlsy od dobrých lidí pršely. Pan farář dohlížel na věčné světlo sám, a div divoucí, chlapci je měli ve větší čistotě, než sám kostelník. A vichřice nevichřice, nikdy jim neuhaslo, jako strýci kostelníkovi, když mu svítila v hlavě „silná“. Toto! Dali si dobrý pozor. To by bylo zlé znamení – že strýc tam leží vzhůru bradou – –! To ne! Cingilingy! Tralalá! Fífí, fififí! – – –
169 Nastal podzim – dny se krátily, mlhy se táhly polem. Listí se stromů opršelo. Dny smutné. Z vojny zprávy se trousily hned radostné, hned kormutlivé – zůstal-li tam někdo v cizí zemi zahrabán. Jen o milém kostelníku nedošla ani jediná zprávička, již třetí měsíc. Kamarádi sice vyprávěli, že vozí kdesi za hranicemi zásoby, a měl by se dobře, kdyby byla „silná“. Té však tam nesmí užívat – a vzdychá, vzpomínaje na své ministranty, a na pěkné časy, když mu pro ni do hospody chodili. – – – Ale, náhle došla tetě kostelnici přece novina, smutná, přesmutná! Dobrý člověk psal z vojny, že strýc spadl s vozu. Seděl na nákladu, a kdož ví, zda si podřímal, nebo co dělal, sletěl – a zlomil si vaz. Ponechali ho zrovna u cesty pod starou břízou! – – – Teta lomila rukama. Celá dědina ho litovala, a lidé rokovali, kdo bude kostelníkem? Těm dětem se to časem omrzí. – – – Čáp svolal ministranty. Po mši svaté pan farář odešel domu, a malí se radili, co bude dále. Čáp sedl do strýcova hnízda v křesle a táhl „čapaté“ k sobě, tváře se nesmírně vážně: ,Slyšíte, kluci, chudák strýc tam zůstanou. Je jich škoda.‛ „Jsem po trumpetce!“ ,A já po píšťalce!‛ „A já po šabli!“ ,Hm, měli neštěstí. Pomodlíme se za ně. Měli nás rádi, jen co je pravda. Někdy jsme zavroubili, 170 a nadávali – ale, měli proč! Kdo ví, nepotřebují-li naší modlitby?‛ „Já jsem si onehdy večer povídal – svítí-li věčné světlo nebo ne? Zdálo se mně, že je v kostele tma,“ řekl Troška. ,No vidíš, třikrát jsem rozžíhal, a vždycky to zhášelo. Povídám doma našim: To je zlé znamení. Kostelník bude nešťasten. Smáli se mně, to prý je pověra‛. „Jajaja,“ zařičel čapatý Troška. „Všecko je pověra, všecko? Onehdy jsem se koupal v Moravě. Náhle mne cosi chytí za nohu, a táhne mne do dola. Křičím, řvu – však to víte, že jste mne vytáhli. A kdyby ne tebe Čápe, byl by mne stáhl pod vodu. Pán Bůh s námi!“ ,Je to tak! Potom prý není hastrmana,‛ šeptal Hromádka. „Na vlastní oči jsem ho viděl. Měl koňskou hubu. Nohu jsem měl sama modřinu. Lampa nám dala znamení – a jsme – po ptácích.“ Čáp kývl a klekli k modlitbě. Nevím, jak svou mysl povznesli k nebi, vrtili se a bylo brzy po všem. Potom se vrátili do kruchty kolem křesla a Čáp praví: ,Nesl jsem si včera večer nový kabát od krejčího, a pantáta Podšívka mně šeptá do ucha: Kostelník je nebožtíkem – a vy ministranti budete s jeho tetkou po něm dědit. Ona jednu polovici, vy druhou!‛ – Říkám, jak to? – On nato: ,To je tak, umře-li kostelník bez dětí, dědí po něm ministranti!‛
171 „Jejda kluci, je-li to pravda“ – zasyčel Troška. ,No je, je to pravda. Tovaryši u Podšivků také kdysi ministrovali, a také po kostelníku zdědili peníze a pole a kdo ví co. Říkali mně to.‛ „To by bylo lepší než píšťalka! Plné kapsy peněz, pole, a kdo ví co, já si píšťalku koupím – a strýc – no – velice jich lituji – ať jsou tam!“ ,Nebožtík prý mají v záložně pět tisíc korun, říkali dnes naši, a mají šest měřic pole. To bychom dostali každý tisíc korun a po měřici pole. A tetce necháme měřičku pole a chaloupku. Však mají beztoho ještě více peněz,‛ rozumoval Hromádka. „Aby neměli! My jim dlužíme více než tisíc,“ pištěl Ždibec.“Ždibec. ,To je hrůza peněz‛, vece Troška. ,Víte-li, děcka co, našim neřekneme ani slova, že jsme dědili, rozumíte? To bude peněz! Plné kapsy. A co do nich nevleze, zakopu do sklepa. A kde ty, Čápe?‛ „Já? Myslím do komory pod schod.“ ,A já to schovám pod kolnu. Tam již mám dávno skrýš.‛ „Potom si koupím šabli.“ ,To si koupíme všichni a budeme si hrát na vojáky.‛ „A revolvery, a patrony a trumpetku.“ ,To se ví, ať nechodíme jak krávy ze stáda. Ale, děcka, tak mně něco napadlo – když budeme tak bohatí, co budeme jíst? To je síla peněz.‛ „Já budu jíst samy hrozinky a cukrata.“ ,A já čokoládu. Tu já rád, tu já rád!‛ „A já si nakoupím olověných vojáků za okno, 172 a domky a vozíky, a řeknu našim, že jsem to dostal od jakéhosi pána.“ ,A až se nám to doma omrzí, zajedeme si do světa za tatíčkem a nakoupíme jim tabáku a kdo ví čeho. Kluci, budeme žít, jak v nebi. Ty Čápe, ty neříkáš ničeho?‛ „Co mám říkat? Ještě jsme to nezdědili.“ ,Půjdeme na tetku kostelnici, a povíme jim, co chceme. To by bylo, aby řekla – nedám! Řekneme jim, vy si myslíte, že jsme tak hloupí? Že to nevíme? Bať! Umře-li kostelník bez dětí, dědí po něm ministranti polovici. Abyste tetko věděly! Dáte nám každému tisíc korun a po měřici pole. Kdy nám to dáte? Chaloupku a kozy si nechte. Kdy nám to dáte?‛ „A tetka – jak oni jsou – řeknou: Milý Troško, já vás žádného neošidím. Vyberu peníze ze záložny ještě zítra, a zavolám vás na ně, a podělíme se. Já vás neošidím. Ani toho vašim nepovím!“ ,A až budou peníze, budeme užívat.‛ „Potom já už ministrovat nebudu.“ ,Já také ne“ vece Hromádka. „To se ani nehodí, aby bohatí chlapci lozili na věž zvonit a vstávali tak brzy do kostela.‛ „Ať potom ministrují jiní.“ A hajdy všichni na tetku. ,Tetko, pěkně vás prosíme, je to pravda, že jsou strýc nebožtíkem?‛ rebentil Čáp. „Ano, dostala jsem zprávu, že se zabil a leží kdesi u cesty pod březou. Chudák, jak se toho nenadál. A proč se ptáte?“
173 ,Protože nemáte dětí – a my máme právo dědit po strýci!‛ „Víte – my ministranti polovici, a vy také polovici.“ Kostelnice vytřeštila oči a křičela: ,Kdo vám to povídal?‛ „Kdo to věděl,“ odsekl Hromádka. „Tovaryši u Podšívků dědili po kostelníku ještě více. Jen se tak nestavte!“ ,Ale, děti, kdo si z vás udělal takového blázna?‛ smála se již rozhorlená žena. ,Neblázněte, a jděte domů.‛ „Nepůjdeme“ – opírali se hoši. „U Podšívků nám říkali, že se nemáme ničeho lekat, že nám vyplatíte. Vy nás chcete ošidit.“ ,Toto je již hrůza na světě, jak je ta mládež zpustlá,‛ ječela teta. Taková drobota, přijde na člověka jako zbojníci. Ale, já vám vyplatím a neošidím vás.‛ – A popadši metlu, mlátila do nešťastných dědiců, až z ní kusy lítaly. Po takovém dědictví ministrovali chlapci dále, jako by nic. Teta mlčela, chlapci též. Nepřiznali se. Ale doufali pevně, že jich dědictví nemine, již jim to celá dědina tvrdila. Jen prý až po válce! Všecko se jim vyplatí. Nač by byl nebožtík sliboval, že na ně ani v hrobě nezapomene? Bylo právě večer před svatým Martinem. Ministranti vylezli na věž se světlem zvonit klekání. Zvony smutně zněly jako někomu na pohřeb. Čáp šeptá: ,Co ten zvon dnes má? Tak cizí hlas.‛ „Něco cítí, cítí,“ vece Troška.
174 ,Necítí-li, že někdo umře‛ – vrněl Malíček. „Což pravda je, že zvony smrt cítí, je-li na blízku,“ říká Hromádka. „Anebo, když umrlec nemá v zemi pokoje a chodí, hučí to ve zvonech jak varhany a umíráček naříká.“ ,To nám vyprávěli v loni strýček kostelník.‛ „Ach Bože, kus ucha mně ta tetka metlou umrskali – vzdychal Hromádka. „Tolik jsem sdělil.“ ,A mně rozbili nos a také ucho,‛ vzpomínal Troška. „Strýc byli přece lepší. Co jsme se jich někdy nazlobili, když byli opilý. Chtěli škrabat svíce – ty Troško jsi jim sebral nůž a vstrčil jim ho do kapse. Hledali, hledali, zlobili se, že jsme ho ukradli – a pak ho našli v kapse. A ten pohlavek za to!“ ,Anebo, když jsme jim na žhavé uhlí do kaditelny naházeli gumy – a pan farář s nimi křičel, co mu to za smrad donesli k oltáři, anebo, když jsme jim zasukovali, neb utrhali šňurky u komže, nebo schovali klobouk – nebo nalili do sklenky, kterou si v kapse nosili na „silnou“, vody, nebo pomáčeli jim tabák, aby nehořel – – –.‛ „Je pravda, dosti jsme se jich naužírali. A teď ještě chceme dědit. Aby nás Pán Bůh nepotrestal,“ povídá plačtivě Čáp. „Ten zvon dnes něco cítí.“ ,To jsem pozoroval již včera i předvčírem‛, dí Ždibec. „Věřte, já již po tom dědictví netoužím,“ šklíbil se Čáp. „Peníze jsou smrt. A kdyby se naši dověděli, co 175 máme za lubem, a co jsme kostelnici vyvedli, byly by hody.“ ,A ještě jste ani nebožtíkovi v hrobe pokoje nedali,‛ vzlykal Malíček. ,Teď to máte, zvony cosi cítí.‛ „E, bude to všecko pověra. To se nám tak zdá,“ zařehtá se studeně Troška. „Nejsme staré baby. Není nás pět? Nic se bát. Půjdeme dolů.“ ,Ticho!‛ „Nic – ticho! Dědit budeme, budeme, budeme!“ ,Kdosi jde po schodech na vrch.‛ „Jde! Snad – kdo je to?“ ,Sviť vzhůru!‛ „Jakýsi voják!“ ,Ješmarjá! Strýc kostelník!‛ „Ješmarjá, kdo dobrý pomoz!“ ,Nebojte se mě. To jsem já. Hlupáčci! Nepoznáte kostelníka? Jdu sem pro vás. Co zde děláte?‛ ,Ješmarjá! Mrtvý, mrtvý!‛ „Nejsem mrtev, jsem živ. Já jsem se nezabil. To byla kleveta. Hleďte, že mám fajfku v hrsti, kouřil jsem až ke kostelu. Pojďte dolů, půjdu napřed.“ Třásli se a šli. Dole se podívali na strýce, a jedva ho poznali. Povídá: ,Šak, ani mě nepřivítáte? A nedáte ani slovíčka? Vy jste pěkní. Tož vy tak? Aha, já si povídám, co je vám, a vy prý jste chtěli již po mně dědit – a nyní utřete hubu.‛ „Nechť – však si můžete rozžíhat sám svíce a lampy,“ durdí se Troška, a druzí vrčí: ,A choďte si zvonit na věž a zametejte a běhejte si pro ta- 176 bák a pro „silnou“, aby tetka nevěděli – máme beztoho po nich každý památku.“ ,Hleďte, hleďte, kdybyste se tak nezlobili, pověděl bych vám něco. Ale to zklamání; Když neděděli – nechají mne rozžíhat a nebude jim líto, že málo vidím. Nechají mne lézt na věž – a vědí, že mám v kolenou bolesti. Musím zamětat prach a není dechu. A co já jsem se na ně cestou natěšil, a nemohu jich doma najít, běžím za nimi až sem na věž – a oni se zlostí třesou, že jsem živ, a nemohou dědit! No nic to děti! Půjdu zase zpátky a již se nevrátím. Ale, než se rozejdeme, rozdám vám památky, co jsem vám donesl na přivítanou: Tady je ta šable i se střapcem – koupil jsem ji ve Lvově. Tuhle je pistolka na hrach, tady máte pěkný buben s paličkami, píšťalky, zvonečky, a tuhle každý balík čokolády a mlsů. Posviť sem do kouta. Tak, rozeberte si to a nehněvejte se na mne, že jsem se vrátil.‛ Chlapci pohlédli do kouta jak vyjeveni. Taková krása! Pravé poklady. Patero šabliček, pistolek, píšťal, zvonců, čáky na hlavu, celý uzel je toho! To se bude hrát na vojáky! Troškovi se stáhl radostí krk a zavřeštěl: ,Ale, vždyť my se nehněváme strýče!‛ „My jsme se jen tak polekali, že lezete za námi mrtvý!“ ,My jsme rádi, že jste se vrátil. Ať se propadnu, není-li to pravda.‛ „Co by jsme s tím dědictvím po vás dělali?‛ ,My přece nemůžeme obdělávat pole?‛
177 „A peníze jsou – smrt. Jen – když jste se vrátili!“ ,Strýče, já vás pěkně vítám, odpusťte nám!‛ prosil Čáp. ,U Podšívků nás obalamuřili.‛ „My budeme zase za vás rozžíhat.“ ,A zametat a pavučiny smetat.‛ „A sezvánět na věži.“ ,A běhat pro tabák.‛ „A pro – silnou“. ,Děti, již silné nepiji, ani slabé. Na vojně jsem jí odvykl. Jen, když jsme se zase tak našli!‛ „Ach, to jsme rádi strýče! A smíme si ty poklady sebrat a běžet s nimi domů?“ ,No to se ví! Honem, je zima!‛ „Cingilingy, cingilingy!“ ,Fifí, fifi, fí!‛ „Tram, tam, ta ta tam! Seky, sek! ,Trará! Tratará – ta – – – – – – –
178 MARIA ALFONSA:
TŘI KŘÍŽE.
Znamením radosti a vděčnosti byl první. Druhý odměnou za lásku věrnou, oddanou, tichou... Třetí? Upomínkou na těžký bol trpícího člověka. Kdo mlynáře Vodičku viděl, řekl by, že nejméně šedesát roků je stár. A nebyl ani padesát. Mnoho bouří sneslo se nad hlavou předčasně sešedivělou. Tíže bolestí sehnula jej. Neklesl však! Kdykoliv bouřné vlny bolesti na moři života vzedmuly se, jak tonoucí stébla, kříže se zachytil. Nebýti Golgoty, zjasněné jasem kříže, nedošel by daleko na pozemském putování. Při každém zastavení své cesty křížové pohlédl tam...
I.
Před mlýnem bělaly se zástupy družiček, jako by tam na sta sněžných i různých napadlo květů. Opodál byli seskupeni vesničané. Dlouho nečekali.
179 Po chvíli vyšel mlynář s panímámou. Uprostřed nich šel hošíček, asi pětiletý, v bílých šatech. Na ozdobné podušce nesl myrtový věneček. Celý průvod sešel do kostela, odtud pak s knězem a hudbou k novému kříži u potůčku, za mlýnem.
„Svatý kříži, tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše! Praporem nám, svatý kříži, v boji, ve vši bídě buď, sílu dej i věrnost v tíži, stálou v srdci našem vzbuď. Slovem, srdcem tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše...!“
Před svěcením bylo kázání o svatém kříži. Vděčnost postavila jej ke cti a chvále Boží za to, že odvrátil Bůh neštěstí a těžký žal. Před několika týdny z jara, chytal Petřík, mlynářův hošík na břehu řeky rybičky. Uklouzl a do vody spadl. Již, již se blížil k mlýnským kolům, kde čekala na něho jistá smrt. V tom okamžiku však, jako na povel, se zastavila. Stárek chtěl přesunouti řemeny, zastavil je v okamžiku rozhodném, ač neslyšel zoufalého výkřiku dítěte. Při tonutí nevolal již, měl plná ústečka vody. Shrnul řemeny. Příšerný výkřik zoufalé matky zachvěl jím. Ohlédl se. Spatřil, jak mocný proud kolem ztichlých kol strhnouti chce dítě do splavu a matku tonoucí, omdlelou leknutím s ním. Skočil s náspu do vody. Vylovil mlynářku i dítě. „Byla to náhoda šťastná,“ řekli si lidé. „Pán Bůh mocný, Pán Bůh dobrý!“ mlynář s mlynářkou. Z vděčnosti postavili u potůčka kříž.
180 Před svěcením pozvedl mlynář synka, který něžný myrtový věneček na Kristovu hlavu zavěsil. A políbil čelo trnovou korunou rozryté. Lidé hlasitě zaplakali, vidouce dětský projev lásky a vděčnosti. Průvod navrátil se do chrámu. Svěcení ukončeno požehnáním. Dva roky uplynuly jako sen. Žně chýlily se ku konci. K mlýnu blížil se tulák. Špinavý, roztrhaný. Stopy zhýralosti vryty byly do tváří. Pohled byl plný hněvu nad čistotou a krásou přírody, oddychující si v soumraku letního podvečeru tiše. Potácel se. Byl opilý. A za mleče se hlásil. Mlynář jej mírně zamítl. Děsil se zpustlosti, nevěstící ničeho dobrého. Neviděl, jak tulák zahrozil pěstěmi ke mlýnu a zasyčel, když na cestu zpáteční zahýbal se. Po půlnoci, kdy všichni ve mlýně i dědině nejtvrději spali a noční hlídka byla na opačné straně, vyšlehl na třech stranách mlýna oheň. Stodoly vyhořely až do základů, stavení a mlýnice i pila částečně. Když hašení bylo skončeno, zašel mlynář se ženou a dítětem k potůčku. Ku kříži tam přituleni hleděli skrze stromy na ohořelé, dosud ještě doutnající místo jejich rodinného klidu, pokoje. Ranní slunko, vycházejíc v plné kráse, ozářilo do kříže vrytá slova: „Svatý kříži, tebe ctíme...!“ Spasitel usmál se na trpící duše, hledící k Němu. Zdálo se jim, že šepotá: „Pokořte se Boží vůli tak, jako já učinil!“
181 II.
Důvěra v Boha sílila je. Vystavěli, dluhy pomalu spláceli. Synek rostl, sílil i prospíval k radosti jejich. Když mu uplynulo patnáct roků, časně z jara při velké povodni protrhla se nade mlýnem hráz a zatopila jej. Opět v noci, znenadání. Sotva zachránili životy. Panímáma, nedbajíc nebezpečí, vrátila se, po pás ponořena do vody, do mlýna. Ve spěchu nevzpomněla na rodinné památky. V malém stolku uloženy byly a voda snadno mohla převrhnouti jej a odplaviti. Zachránila vše. Zachladivši se, ochuravěla. Za týden šel ze mlýna pohřební průvod. Bez hudby. Mlynář si přál, aby se jen – modlili. „Bůh mne klesnouti nenechá. Vždyť mám ještě syna,“ řekl si, jda žalem zlomen za rakví. Všechna radost, mnoho lásky a dobroty umřelo mu s jeho milovanou ženou. Tak tiše, trpělivě i oddaně šla s ním od oltáře až ke hrobu. Kromě manželské lásky a spokojenosti jiných radostí nepoznali. Natrápili, nastarali se však dosti. Dlouho stál mlčky nad hrobem, když poslední dopadla na rakev hlína. „Již snad ani není Boha když na tak hodného člověka tolik utrpení skládá,“ říkali si lidé, jdouce kolem něho od hrobu. Jako by nevěděli, že nejúžeji s Kristem spojují nás bolesti a žal. V bolesti nejlépe a opravdově dovedeme se modliti, sepnouti dlaně.
182 Bolest je nutným ohněm k čistění duší. Bez ní by nebe světců ni světic nemělo, ani svět silných, obětavých duší. Světlem je tomu, kdo duševním zrakem víry na ni hledí – ozařujícím velikost Boha a nicotnost člověka...
Mlynář chodil denně ke hrobu, na němž bělal se pomník. Bílý, kamenný kříž. Odměnou byl za oddanou, tichou a věrnou lásku. Kdykoliv tam stanul, modlitbu započínal a končil, vždycky pošeptal, opakoval slova v kříži vyrytá: „Svatý kříži tebe ctíme...!“
III.
Drsnou dlaní rozdrtil slzy, když po letech syn jeho s ním se loučil, odcházeje do bojů války světové. Místo matky mu žehnal čelo křížem. „Pamatuj na Boha, synu milý! Často vzpomínej na první náš kříž a příčiny jeho postavení. Tehdy jsi byl dítětem, útlým jak lípy, které jsme spolu sázeli, aby déšť ni slunce žár kříže neničil. Dnes již silnými stromky jsou. Koruny jejich zvedají se k nebi výše. I tvoje důvěra býti musí silnější než v dětství. Pamatuj, že člověk bez naděje, důvěry v Boha, lodicí je bez vesla, zmítanou vlnami vzbouřenými. Nyní jdi, kam volá tě povinnost obránce drahé naší vlasti. A vzpomínej na druhý kříž na tichém hřbitově.
183 I na otce, jehož jedinou oporou a nadějí jsi byl. S Pánem Bohem! Na šťastnou shledanou.“ Toho dne sedel dlouho do noci na hrobě své ženy. Ani se mu domů jíti nechtělo. Věděl, že všude hledal by syna, oporu stáří a vydatného pomocníka. „Lehko se ti, maminko, odpočívá v hrobě. Co Bůh činí, dobře činí. Vím – ač pevná byla vždy tvoje důvěra v Boha – že milující srdce tvé puklo by žalem při loučení. Ušetřena jsi bolesti, již musím nésti sám. Je méně slzí krvavých, z hlubin srdcí zraněných řinoucích se. Snad se nevrátí můj syn... Bůh ví, a stane-li se tak, ví, proč mně ho odňal. A popřeje nám, důvěřujícím v Něho, šťastného shledání v oné říši, kde bolu a žalu není. Unesl bych ten těžký kříž? Došel až na Kalvarii mého života a tam, podávaje Bohu oběti všechny, měl bych síly k pošeptání: „Dokonáno jest?“ Za dva měsíce dostal zvěsť, že mu padl syn. Dělová koule tělo přímo rozdrtila. Hned byl ve společném hrobě pochován. Takto zohavený přivezen býti nemohl. Za několik týdnů vyšel od mlýna průvod po třetí. Vozovou cestou vystupovali všichni na sráznou skálu nade mlýnem. Na vrcholu jejím silný, železný stál kříž. Opřen silnými tyčemi, aby jej vichřice nezvrátila. „Svatý kříži, tebe ctíme,“ vryto bylo na něm. A pod těmi slovy: „Budiž čestnou památkou syna, 184 padlého v boji války světové roku 1915. Věnoval otec.“ Kázání měl stařičký, místní farář. Vyprávěl, že první rok zde působil, když světil kříž první, u potůčka. Tehdy přítomní pohlíželi na svatý kříž zraky zjasněnými. Dnes jsou slzami těžkých bolů zkaleny. „Každý neseme svůj kříž dnešní doby. Úzkost lidu hroznější je nežli učeníků, v jejichž středu na rozbouřeném moři usnul Kristus na chvíli. Lidstvo malomyslní, obává se, že i nyní dřímá, usnul Pán. „Pane, zachovej nás, hyneme!“ ze všech zní stran. „Což neslyšíš miliony vzdechů a našich žalných výkřiků? Nevidíš dlaní zvednutých, do výše vzpjatých, ani plujících vraků lidských životů, ztroskotaných v divé této bouři?“ Usnul Pán? Dokázal, čím jsme a byli bychom, jak malomyslní – bez Něho. Musíme doufati, že přijde chvíle, kdy vlnám poručí, aby ztišily se. Jediný pokyn Jeho dostačí... Nyní však – dokud udělení míru a pokoje není vůlí Jeho, nesme tiše, oddaně kříže na nás vložené. l kdybychom vícekráte nežli On klesli na cestě křížové, přece vytrvejme! Mnoho zla, útrap a neštěstí přinesla nám doba dnešní války světové. Ale dosud nikdy netulily se ku kříži svatému duše věrné tak úzce, důvěrně, jako teď. Přitulme se ku Kristu všichni.
185 Trpící, opuštění, vzpomínající na drahá srdce mužů, otců i synů. Truchlící nad ztrátou jejich. I vás potěší svatý kříž, neb na něm Trpitele svatého zříte. S Ním spojeny jsou již duše hrdinů, padlých za vlast; proč byste truchlili? Přitulte, se k němu i vy, pane Vodičko, a uvidíte, že snesete i tuto tíži bolu. Hledíce ku Golgotě, světlem kříže zjasněné, jistě nezbloudíme na křížové cestě své. Až dojdeme cíle a hasnouti nám bude zrak, s úsměvem přitiskneme křížek se Spasitelem k retům naposled a ctíce jej i s boly v této chvíli, zašeptáme naposled: „Svatý kříži, tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše...!“
186 P. V. BĚLOHLÁVEK O. CR.
KNIHY.
V klášterní knihovně pod velikým korintským pilířem, kde měl svůj studijní stolek, usnul knihovník. Nebylo mu divu. Padesáte let byl tu živ mezi samými knihami a sestárl a sešedivěl péčí o miláčky své, jejichžto nejhlubší tajnosti znal a jež popleskával něžně a hladíval. A dnes – bylo to stáří, byla to únava dne – mezi nimi usnul. Vlastně neusnul, neboť viděl i slyšel ve svém odpoledním snění, těžkém jako olovo. Co se děje, zvolal – knihy opouštějí pojednou svá vykázána místa, padají z příhrad na podlahu! Chtěl jim zahroziti, chtěl je zachytiti, ale nemohl pohnouti ani rukou... Seskakovaly a sjížděly, každá na malých nožkách, jakoby ji nesl pidimuž, schovávající za její deskou svou vyjevenou tvář; některé sletovaly s nejvyšších polic až od stropu jako na křídlech andílků, kterými byla klenba síně poseta, a všechny nahrnuly se k němu. Kš – kš – chtěl je plašiti jako sběhlou drůbež, ale olověná tíha v údech nedala. Děti, co chcete, co to děláte, co co – spustil na ně.
187 Otče, zachraň nás, volaly knihy jedna přes druhou v úzkosti. Co jste se zbláznily, kdo vás bere? Otče, jest tu Smrt – zachraň nás od Smrti – mihla se tu... A což jsem se vás málo po padesát let před ní naopatroval a života vám svou péčí naprodlužoval? Otče, ozvala se jedna dle vazby již vzácná, marnost nad marnost, i nám souzeno umříti. Některá z nás dosáhla sic i lidského věku Methusalemova, ale konec bude jako bylo vždy: žil Methusalem a umřel. Lidé nám slibovali nesmrtelnost. Není jí... Náš osud není valně lepší než-li sudba listí, které vichr urve a rozmetá a k setlení stranou někde pohodí. A jestliže některá z nás jako divem život zachrání v knihovně neb museu, jest to jen na čas, neboť v každé z nás hlodá červ zmaru. Otče, oklamali sebe i nás, kteří nás na svět přivedli. Nesmrtelnost na zemi namlouvali sobě, nesmrtelnost slibovali nám – a lež, velká lež! Kde jest ta naše nesmrtelnost, náš věčný život? Dej, zaruč, zachraň nám život! Zadumal se ve svém snění stařec ještě hlouběji a pravil s povzdechem: Děti moje, co chcete ode mne? Od smrtelného těla, které se rozpadne jako vy? Co chcete pod oblohou, která v poslední čas svinuta bude jako kniha za starodávna a pomine? Chcete nesmrtelnost? Ta jest, ale jen v lidských duších. Jenom tam uložena jest i vaše nesmrtelnost, v duších těch, kteří vás 188 psali a kteří vás četli. Tam jste zapsány tajemným písmem, tam žijete myšlenkami svými život věčný. Ó děti mé, miláčkové moji, dobře, že jste zde všechny čisté a svaté, chcete jíti snad do nebe, abyste tam žily život věčně blahý? Nuže, pojďte tam s mou duší. Máte pravdu, Smrt jest tu, já také cítím její přítomnost; tělo mé tu zůstane jako těla vaše, a všechna propadnou zkáze, ale duše má s myšlenkami vašimi – – Nedomluvil. Druhého dne nalezli bratří starce knihovníka pod korintským pilířem mrtvého a co zvláštního, kolem něho na podlaze hromadu knih. A jeden bratr nazvedaje mrtvolu knihovníkovu pravil suše: Umřel, a knihy spadly...
189 A. ŠPALE:
SAMOTÁŘI.
Potkal ji v šeříkové aleji Riegrových sadů. Byla zabrána v myšlenkách, nechávajíc bez povšimnutí všecky krásy, které jaro v hýřivé marnotratnosti rozhodilo vůkol. Šeřík právě kvetl a do dálky prosycoval vzduch vonným svým dechem. Byl tichý, teplý, jasný den, z posledních v máji. Slunce nachylovalo se nad strahovské věže, jichž silhoueta mdle rýsovala se v zátopě mlh. Pozdravil nehlučně. Vzhlédla k němu a maličko se zarazila. Ale hned přátelsky mu kynula a úsměvem zvala, aby se zastavil. Vyhověl jí poslušně a tiskl jí kolegiálně ruku. Jako výpomocná síla přišla na školu, kde on učil. Způsobila rozruch příchodem svým. Jediná dáma mezi tolika muži – –: všichni ji pozorovali, o přízeň její se ucházeli. Ale ona – jako bázlivě děcko táhla se do pozadí a stranou a poplašeně hleděla každému vstříc. Byla neveliká, ale hezky rostlá, obličej drobných a velmi sympatických rysů, neklidné pomněnkové oči zdály se prozrazovati, že duše její daleko meš- 190 kává, rty malé, pravidelně kreslené a svěží. Nezávodil s ostatními, aby se vemluvil v její přátelství. Povaha jeho i povolání bránily mu v tom. – „Co vy tady, samotáři, hledáte?“ – začala. „A zde právě, kde vše intimností dýše –?“ „Mám rád samotu,“ odvětil a setřásl se sebe všecku rozpačitost, která jej mimovolně v prvním okamžiku ovládla nejspíše proto, že postřehl nebezpečí býti diskreditován, kdyžby spatřen byl s dámou sám na místě odlehlém od hlučných promenád, – a zaujal pózu vypravovací. „Společnost rozptyluje. Je-li člověk ve svém nitru vyrovnán, nepotřebuje jiných. Stačí si sám. A dosáhl-li toho za cenu utrpení, nestojí o jiné. – – Přicházejí ovšem i u samotáře chvíle, kdy zasteskne se mu po lidech, po přátelství, po duši spřízněné... Umdlen samotou, potřebuje jakéhosi zotavení. A to hledá někdo v kruhu svých známých u sklenice dobrého piva, jiný na dostaveníčku s hovornými umělci, jiný v rodině přátelsky mu oddané usedne a mlčky naslouchá žvatlání malých dětí, které si na zemi hrají, ještě jiný rád se dá ukolébati tichým tlukotem srdce – – v náruči – – –“ Uvázl. Ale hned se vzchopil a jako na omluvu pronesl roztržitě: „Dovolte, velectěná, abych neukončenu nechal řadu rekreací samotářů.“ – – Potom vrátil se zas ke svému klidnému tónu. – „Já, když tíha samoty ulehne mi do duše, hledám slunce, zpěv ptactva, krásu květů... V takové náladě jsem dnes. Úmyslně jsem zašel v tento kout, 191 nemoha ovšem věděti, že šeříky mají vzácnější ve Vás návštěvu, nežli ve mně mívají. – Nebudu překážet?“ „Ne. Naopak; ráda Vás tu vidím. Jako na zavolanou jste přišel. Mám dnes touhu povídat – –“ „Tož povídejte!“ – pobídl ji a oba vykročili. „Zdá se mi, že už vím, co budete vypravovati. Vaše plachost mluví dosti zřetelně.“ „Je plna slz ta moje žití pohádka,“ se smutným úsměvem zadeklamovala dle Zeyera, potom však ku podivu zvážněla, „Matka mi zemřela v době, kam nesahá moje pamět. Vychovala mne stará hospodyně otcova. Byla dobrá, ale matku nahradit mi nemohla. Má-li pravdu korán, jenž dí, že jest jen jediný ráj a ten má místo u nohou matek, pak zůstane mi navždy neznámou rajská blaženost. Otec, chtěje mi zajistiti budoucnost, dal mne na učitelský ústav. Jako kandidátka seznámila jsem se“ – tu se poněkud odmlčela a lehynce zapýřila – „s mladým profesorem a byla jsem od něho upřímně milována. Tu začíná šťastná kapitola mého života. Žel – že nebyla dlouhá.“ Stanula a majíc zastíněný obličej větvičkou šeříku, obrátila se k němu měkkým, důvěryplným a krotkým pohledem, a pak kamsi do dálky, do neurčita se zahleděla. Slunce vysílající poslední svoje pozdravy, osvětlilo její tvář a zlatově do nachova ji zbarvilo. Byla tak krásná v té chvíli, že v němém údivu tu před ní stál! Zavřela oči, zvrátila poněkud hlavu svoji vzad, a jemu neušlo, jak lehounkým stažením chřípí vdechovala vůni šeříku,
192 což patrně dodávalo živosti vzpomínkám, kterým celá se poddala, neohlížejíc se na přítomnost jeho. Konečně, po dlouhé pause, ztichlým hlasem pokračovala: „Zemřel mi, nakaziv se tyfem. Budou tomu již tři roky. A já zůstala sama, sama se svou nesmírnou bolestí...“ Oči se jí zalily slzami. Něco magického bylo v tom obličeji, z něhož nevymizel ještě výraz štěstí silou vzpomínky vyvolaný, zatím co veliká slza zvolna po líci kanula... Tvář její pobledla, mluvila tiše, jako ze sna: „Z dob studií uvázl mi v paměti obraz trojských žen, jak ony, když město jejich od Řeků bylo dobyto a zbořeno, u zřícenin na břehu mořském sedí, smutkem němy, a upírají své oči slzami přetékající na širou mořskou pláň. Nenadála jsem se, že jednou usednu mezi nimi – – – Hrad mých tužeb a snů sesul se, a také já hledím smutně v širou dál – budoucnosti. Jedinou jen mám útěchu: když stesk mne přemáhá, poklekám pod starým obrazem Madony, který jest rodinnou naší tradicí posvěcen, a ode mne, poslední z rodu, zbožně opatrován. Před ním, jako před ruskými ikonami to bývá, malé světlo hoří, rudě zbarvené sklem lampičky. Jí, která tolik trpěla, protože tolik milovala, jí žaluji své hoře. A vždy se mi zdává, že se na mne potom dívá s obrazu s úsměvem plným soucitu a lásky, jako matka hledívá na choré dítě... – – – Jsem u konce své zpovědi,“ řekla a hluboce si oddechla. Hned však zase, jako by se bála, že jí budu chtít něco říci ku potěše, dále mluvila: „Rozumíte již, proč se uhýbám lidem, jako zra- 193 něný pták zalezá do úkrytu – –, a do duše jest mi protivno, když ten neb onen se mi dvoří. Tak chovám, hýčkám vzpomínky své, šťastné i smutné, ve svém nitru – a nechci jinak; miluji štěstí své, jež minulo, i bolest, která trvá, a netoužím po ničem více.“ A přešla potom v řeči na školu, na děti a kolegy. Chápal nyní celou její povahu, plachou – ale tichou, dobrou..., a připadalo mu, že má něco z krásy, která je vlastní světicím. Bolest, snáší-li ji člověk oddaně, dovede srdci dáti vyšší jakési ušlechtilosti, a výrazu tváře zvláštního půvabu. Jisté struny, a právě ty nejlibější, rozezvučí se v člověku jen tenkrát, jsou-li slzami navlhčeny... – Tak stáli v rozhovoru, až se počalo sešeřívati. Nepřipomínal jí, že třeba již pomýšleti na návrat domů; nechal ji, aby se vyhovořila – o všedních už věcech. Rozčeřená vzpomínkami hladina duše její zatím se uklidňovala, až zcela se utišila. „Ale teď mne musíte doprovodit zato, že jste svou trpělivostí a zájmem o mé vypravování nepřímo mne přinutil, že jsem se příliš zdržela. Aspoň přes sad, na kraj ulice“ – děla posléze. Mlčky kráčeli vedle sebe. Tam, kde šum pouličního života již začínal, poroučel se jí. Beze slova podala mu ruku. – – – Druhého dne setkali se na chodbě ve škole v přítomnosti jiných. Vlídně poděkovala na pozdrav, ale ničím neprozradila, že důvěrně s ním rozmlouvala v šeříkové aleji.
194 K. VŘESOVSKÝ: