AH CO JE TO ZA VELIKOU BÁSEŇ...

Ruda Beran Jaroslav Borotínský V.XX Bříza K. Egor Method Hedrlín Jindřich S.XX Holý Jaroslav Vladimír Janovický Růžena B.XX Jeřábková Jiří Karmín Luděk Květenský Josef Lukavský Jan Malý J.XX Mazes Pavel Nach Jan Opolský Emil Julie Pala Jan Patrný František Ptáček Viktor Jiří Radešínský B.XX M.XX Satalický Miloslav Silen František Soldan Karel Sokor M.XX Vežnar Adolf Venig Jiří Volný Jan Vřesnický Bedřich Zavadil

AH CO JE TO ZA VELIKOU BÁSEŇ...
Ah co je to za velikou báseň – naše lesy – ah co je to za velikou krásu a slávuslávu, ah jaký života obraz jsou rokem, jarem, letem, podzimem i zimou... Ah co je to za krásno jarem jít, jarem jít, po jehličí, po spadalých mískách z dubí jít po žaludech, po od lonska ležícím listí – fialek vůně kdy táhne, taková sladká, petrklíčů zlato kdy od země vzhledá a září a podlíštek modré oči a sasanek bělosť... Ah co jste všecko, vy naše lesy, naše lesy, kukačka kuká kde oborou v květnu a modráčci kde pasekou létají nad vřesem staré jedle, po stromu volně kdy se kývají, staré jedle, básníci lesa, povznešení – v neznámých slavnostních písních kdy zpívají, ve vůni kadidla, v slunci, jak radující se duše! A lesy se radují a lesy tak i kvílí a lesy jako radující se jsou i kvílící básníci a lesy sní stále dumy své a stále vypráví... A kdo je kdy neměl rádrád, jak hučí a hučíhučí, jak hukotem po větru vypráví po jarním větru, větru večerním břízky kdy bělostí prokmitají v modrotěmodrotě, mlhy kdy opálové stoupají země, již sluníčko prohřálo v dni a jež se zastudila s večerem. – Ah co je to za velkou báseň naše lesy, jak hučí ve větvích, v listí hučí a hučí, šerem kdy měsíc se nad sosny staré věší jako duchů velká lampa bílá jako z lesů vyrostoucí růže velká bílá, k níž lesy mluví a hučí a hučí tak pohádkově... Pohádka života zrození a života cesty a pohádka života smrti tu mluví, že je všecko jedno, stromy stejně šumí, že je věčnosť jenom, že víc nic není, že není počátku, že není konce, že není nicnic, že je jenom sen a sen... Pohádku vypráví lesy jak u kolébky tak mluví do tvojí lebky, kde neví žádný nic, kde neví nikdo víc, kde je jako v těch korunách stromů – kde se to houpá a zvedá a sklání, kde je to v odevzdání a neodevzdání – a přece jen v odevzdání, v odevzdání, neb nad tím vítězí neznámé coscos, kterého všecko je, v kterém všichni jsme věčně, v kterém nezrozeni neumírajíce jdeme jen, jako bychom snili sen, snili sen.,.sen... A hučí lesy, hučí lesy, hučí lesylesy, hučí na život a na radosť jeho a touhu a hučí na marnosť, na marnosť, marně – hučí: květ, že odkvětáodkvětá, jak zkvětá, že po mladosti stará jdou léta – hučí hory, hučí lesy, hučí lesy... Všecko je jak v kolébce, všecko se kývá i člověk i lesy, z nichž to po větru zpívá, v nichž hučí stromy a šeptají listy, že je věčný život i zmar jistý... A tichou se hudbou po větru chvějí trávy a od lonska ještě ty metlice svadlé to lupení stromů v loni spadlé po zemi jež v úžlabinách stlávající leží, jako to rzivé přilehlé k prsti jehličí... Ah co všecko lesy ví, co všecko umí, po větru hučí jak po větru jak šumí tou dlouhou hudbou dlouhou volnou písní, v níž je odevzdání, všemu odevzdání a po větru se osudu rozkývání, rozkývání tak jako s dítětem je na kolébce, na kolébce.. A všecko tak jako lesy, všecko je na kolébce, všichni jsme děti, věčnost nás kývá, matka šílená ta co nás miluje a líbá tu, a jinde vraždí, ta co je ale přece jen vždy matka... Lesy to mluví, lesy jí blíž, poslouchej, poslouchej, lesy to umí, je to v té písni, v té básni, co ji šumí, v té veliké hudbě, jíž po větru dechu hrajíhrají, v niž fialek vůni a sosen kadidlem mámivě oddychají, oddychají... V lesích se to všecko tají, tají... poslouchej, lesům rozuměj, [28] lesy co žily živě bájí a oni jen pravdy mají, pravdy mají neb dálej, než lidé my, jsou lži... A zavři oči, usni v lesíchlesích, vžij se v lesy, poznáš a procítíš, pochopíš všecko a ve večerním hukotu lesu v přítmí poznáš, co že lesů koruny sní a mluví co že tou pohádkou večera, jíž vykvetla k výši nad ně ta měsíční bělostná růže, myslí a cítí... Poznáš, že jsou kolébky všechno rhytmyrhytmy, že je všecko kolébka – a i rakev – že je rakev kolébkou, kolébka co rakví – co jsou všecky snahy tak pak jen jako lesů dumání, jako lesů sen... jako lesů hukot, lesů ticho, šumot ten... Dřeva shnilá stará pohádkou ti mluví jara – pohádka ti našeptána jara to je ta z dřev shnilých, stará – to je ta pohádka kolébky – rakve – z nichž mluví jako lesy věčnosť... Co je život? co je smrť? Není život, není smrť a je život a je smrťsmrť, jsou nejsou, jsou nejsou, jsou nejsou – – – lesy to povídají a vypráví do tvoji duše tvoji do hlavy, která to povídá sama a sama neb stejně přec jak lesy s náma a my to ani si nevšímnemnevšímnem, nevímenevíme, jako si třeba nevšimnou lesy. – Ah je nyní jenom báseň! – Ah co je to za velkou báseň naše lesy – ó, co je to za velkou krásu a slávu v nich – ó, jakou to velkou pravdu mluví, když hučí, když zpívají, když bouří a šílí – když vztekají se a rvou větev s větví o sebe – když hučí a naříkají a volají a řvou, či když na ráz zas utichnou, utichnou a líbají se a milují, a objímají, a tu starou lásku a sladký klid mají jen tichounkou pohádku si vypravujíce – v níž sotva hne se co a v níž jen si přisvědčují umlkávajíce chvílemi, jako by jich ani nebylo... Ah co je to za velikou báseň naše lesy, ah naše lesy!...

Básně v knize Na nové květy: