TATÍČKU MŮJ, MAMIČKO MOJE...

Ruda Beran Jaroslav Borotínský V.XX Bříza K. Egor Method Hedrlín Jindřich S.XX Holý Jaroslav Vladimír Janovický Růžena B.XX Jeřábková Jiří Karmín Luděk Květenský Josef Lukavský Jan Malý J.XX Mazes Pavel Nach Jan Opolský Emil Julie Pala Jan Patrný František Ptáček Viktor Jiří Radešínský B.XX M.XX Satalický Miloslav Silen František Soldan Karel Sokor M.XX Vežnar Adolf Venig Jiří Volný Jan Vřesnický Bedřich Zavadil

TATÍČKU MŮJ, MAMIČKO MOJE...
Tatíčku můj, mamičko moje, tak srdce mé dnes touží za vámi, daleko, daleko městské za brány, daleko, přes řeky a kolik niv, daleko až tam do lesů, do lesů, kde to v nich dumavě hučí a kvílí... V dřevěném bídném domku mezi lesy, kde se z mechu a z hor mlhy věsí, Blanice teče kde zadumčivá smutná, tam jste mi, tam jste duše mé dnes... Vaše tu dítě sám a sám, tak často si vzpomínám na vás, drahé dvě hlavičky, co jste tak jako dvě makovičky, třesoucí se už v podzimkovém vichru... Mezi lesy v baráčku chudém, drahý táta můj šedivou hlavu už sklání... [40] a na políčku svém, s potahem, s kravkami, denně – a zná bídu jen, a sní, stále, že přijde požehnání, a bude jej čekat v té velké důvěře až do hrobu... Ah, to je velké básnické odevzdání, jaké on ve starém srdci ještě má! Ah táta můj, nic jiného než básník ani – neb trpí klidně tak, a jenom v usmívání, všecko dává, všecko přijímá – jak bere a dává mu samotná příroda – s níž on už tak je jedno zcela... krev jeho, země krev, jak jeho je v zemi, a k ní v touze on a s nadějemi a on ví, že z ní vstal a že v ní se vrátí, že jí dá tělo své, duši, lesy co vdychnou... A z rána je v poli již, a do soumraku, to jediné políčko v jeho srdci jen, a jeho zraku jej přehlédá, s ním cítí, s tím políčkem žije... To políčko, z hradeckého kostelíka v něž varhany zní, a kde on slýchá z kostela chorálů zpěv a zvonků teskné hraní – v nějž lesy přizvukují a hučí a kvílí... až zastavuje se, a poslouchá v práci... A staří ptáci mají málo písní, ty se jen v mladých srdcích tísní, než zavane v ně studena chlad – a po mladosti utrpení jim astry zkvetou!... A tatínek můj už nezpívá, že nežije píseň, že žije veliké sloky poslední němé básně – že se šedivou hlavou odevzdal se žití větrům, krásně... Maminka říká z modlib si ještě, tatínek zří jen do oblak, chtěl už by s nimi také plouti, za nimi se v modro duši pozvednouti, a přes ten svět jíti do ráje... Ku kostelíku se šindelovou stříškou se dívá, již jako pampelišky chmýří vítr rve, kol něhož ta bílá zídka, hřbitovní zídka... Ah v hřbitov, tam – pod zelené chvojí – to je cesta do ráje...! Do ráje půjde otec, do ráje matka má, neb utrpení výškou až setkali se s hvězdama, neb ku konci chýlí se pohádka jejich a utišení a vyrovnání stojí ve dveřejích – a ráj to je pokoj a mír, a ten dá zem, jenom zem – duše když se z těla vznese nad lesem, když umlkne její všecka báseň když už ne ani němých slok...! Dvě srdce čekají, dvě duše touží návratu, otec můj šedivý, šedivá matka má, dočkají, – ale dětmi nad náma, starý se skácí to strom, co nás zasil – že my pak každý sám v žití tom staneme bez něho, sám a sám... Sám a sám, dnes to vzpomínám – tatíčku, mamičko, vás to vzpomínám – starý živote, stará písni, starý živote, jež nám dal jsi nový – stará písni, znižz niž mi zpíváme nové – neb stejně jste jako my krvi a srdcem žili... Smutný a velký je v pádu strom, který léta žil a umírá teď, a je veliký smutek a hrůza v tom – a přece on se to jen vracívrací, zkad vstal... Je to jen pravda, je to jen příroda – a přece tu želí láska, ah láska! neb láska je krása a bez ní by nebyla krása – a to mají lesy lásku, má země lásku a má člověk lásku... A já mám velikou, velikou lásku, za vámi tam, jak jsem tu sám – jak bez vás jednou zbudu sám, tatíčku můj, mamičko má v baráčku mezi lesy daleko tam, jalovčí při zemi nízké s vřesem kde po skále – staré jedle zadumané po větru žijí kde oddaně – v nichž to než umrou stále hučí a kvílí... v nichž jako by zrovna lkající duše byly – když jeseň jde smutná, smutná...

Básně v knize Na nové květy: