U kolébky.

U kolébky. (14. IX. 1912).
Prší dnes jemně tichouncetichounce, tiše do okna mého. Boží jak ruka smutek když píše tichounce, tiše do srdce mého! Rythmem svým sladkým kolébka tiše zpívala píseňpíseň, štěstí jak dýše do srdce mého. Stýská se, stýská, zrak můj teď maně roveček hledá v dáli, v dalidáli, veliké dáli... Všechno kdys usne, všechno se hojí, usnulo štěstí v kolébce Tvojí. Všechno když usne, žal proč se vrací z kolébky malé? 114 Kolébka prázdná, tichounce stojí. Štěstí z ní létlolétlo, štěstí tak malé – zabýt proč nelze? – – Půjdu je hledat v dáli, v dáli, velikou dáli...! 115 Z myšlének nízkého člověka. (Odkaz dětem mým, aby bylibyly lepšími otce svého.) (6. listopadu 1910.)
Hodnotu člověka činí jeho povaha, nikoli jeho program, tím méně jeho program politický. * * *
Někteří lídélidé nevidí pro stromy les. A někteří lidé nevidí pro strany národnárod. * * *
Kulturní hodnota není jen v jeho vědě a umění. Byť i měl učence a umělce největší, kulturně stojí nejníž národ, v němž ježje lidskosti nejméně. * * *
Celá choroba našinaší intelligence jest v tom, že klade knihu nad člověka. Že rozumí knihám všech škol a všech jazyků, ale ani jedinému lidskému srdci. A přece snad jsou knihy pro člověka a ne člověk pro knihy. Pro lidstvo a jeho vývoj mravní váží víc jeden dobrý skutek prostého člověka, než i hromada knih geniálních spisovatelů. * * *
„S poctivostí nejdál dojdeš“ – ač na konec bos a v hadrech. Avšak i v hadrech může býti člověk šťastným, zůstane-li člověkem. * * *
116 Dvaatřicet let je tomu právě dnes, kdyžkdy jsem sáhl po zbrani proti sobě, protože zaměstnavatel zničil otce mého. Zatím život naučil mne tomu, že sebevražda pomáhá zlu k vítězství. Jí sám umlčuješ živé svědomí, které proti křivdě křičí. I děl jsem si dnes: Obrať zbraň raději tam, odkud zlo prýští. I když půjdeš do žaláře za to, i tam vykonati můžeš mnoho dobrého ještě, hloubati, nová poznání z ducha čerpati, posilovati, povznášeti ty, jež trpítrpí, a rozsvěcovati tam světlo v nejtemnějších duších. I když půjdežpůjdeš na šibenici, čin tvůj přece snad dva, tři sobce zarazí, aby jiným neublížili, jako tobě bylo ublíženo. A zachráníš tím třeba několik ubohých, kteří byli již ohroženi bezcitností jejich. Jsi zde, abys prospíval jiným: sebevraždou prospěješ však sobě jen neb nikomu, nikoli ale blížnímbližním svým. Sebevraždou ustupuješ zlu z cesty, na místě abys zbraň svou, práci svou, právě proti zlu a zlým obrátil. * * *
Ano, jedenáctým přikázáním mělo by býti prohlášeno: „Nezabíjej sebe!“ Poněvadž, když všechnu naději ztratíš pro sebe, tím okamžikem zhostíš život svůj všeho nízkého, od té chvíle můžeš žíti již prost všeho sobectví, a tím se právě stáváš velikým a vznešeným. Nemáš právápráva ukrátiti svůj život, dokud můžeš jím prospěti bližním svým. Nemaje naděje již na své vlastní štěstí, jsi konečně čistým a volným, prost odvislosti a nátlaků na povahu svoji. A poznáš pak, teprve poznáš, že štěstí bližních jest sladší vlastního tvého štěstí. * * *
Věda a náboženství se nevylučují. Jsou v pravdě souběžny. Co jest vlastně náboženství? Víra, že jest cosi 117 nás daleko čistšího, vyššího, vznešenějšího a dokonalejšího, k čemu musíme spěti a se přibližovati vlastním zdokonalováním, abychom mohli splynouti někdy snad s tímto Dobrem, jež se vznáší mimo život hmotný. Ano, náboženství jest víra, že jest cosi vyššího nás, víra, pro dobu nežli i věda bude nám moci, ač-li bude moci při obmezených prostředcích svých, totéž dokázati. A tak náboženství jest vzpruhou k hledání pravdy a věda skutečným hledáním jejím. A právě proto věda i náboženství mají týž osud: pro chvilkové omyly mělkými mozky odsuzují se i v podstatě svojí a šmahem. V tomto odsuzování klerikál i materialista si ruku podávají. * * *
Některé problémy dělají se úmyslně zvláště složitými, snad proto, aby luštitelěluštitelé jejich zdáli se býti zvláště vtipnými a učennými. Jest to obzvláště i s problémem morálnosti neb nemorálnosti styků pohlavních. A přece jest odpověď na otázku tu jasná, prostá a zřejmá. Akt pohlavní sám o sobě není hříchem neb proviněním, jinak by příroda či Bůh nebyli ho učinili zdrojem a podmínkou pro vrchol zjevů lidských: pro lásku otcovskou, pro lásku mateřskou, pro tento nejčistší ze všech citů lidských. Avšak akt tento jest více než hříbhemhříchem, jest zločinem, jakmile znamená křivdu a utrpení, ať pro kohokoliv. Jakmile znamená zničení ženy, jakmile znamená pro muže návyk požitkářství a odvyknutí práci. Akt pohlavní znamená však dokonce opravněné štěstí, je-li zušlechtěn touhou, byť zdánlivě nevědomou, dvou bytostí příbuzných, stvořiti bytost novou, v níž by obě bytosti splynutím svého Já ožily a vtělily se v dobro ještě vyšší. Jako nutná podmínka vývoje a vzestupu akt ten jest zcela mravným, avšak pouze je-li provázen plným 118 vědomím povinostipovinnosti a zodpovědnosti. Nemá práva na nejvyšší štěstí, kdo nechce nésti i všechny jeho důsledky. * * *
Jsi silným, dokud nepláčeš. Jsi šťastným, dokud můžeš plakati. Lze sílu a dobro smířiti?....smířiti?... * * *
Co znamená přežít beznaděj? Očistit se od všeho sobectví. Překonav myšlénku sebevražednou, člověk stává se teprv velikým a dobrým. * * *
Co jest největším našim neštěstím národním? Že většinu sil svých věnujeme politice. A že většinu z většiny té nevěnujeme politické práci, nýbrž politickému škorpení. * * *
Noviny mohou býti národa buď vrcholvrchol, nebo jeho bahno. A nic prostředního mezi tím. * * *
Měl jsem mořskou nemoc leda jen na souši a nikdy na moři. Jakmile jsem na moře vstoupil, zdráv jsem byl. Jen touhou po něm churavěl jsem vždycky. Proč? Nevím sám! Snad proto, že na moři člověk setkává se nejméně s lidmi, snad proto, že moře jest jediná příroda, která zůstala přírodou, kterou člověk nemohl zdolati, ba ani zhyzditi. Ano, na moři jsem vytušil, jak příroda byla vznešenou, čistou a krásnou, dokud život nedala – člověku. ***
119 Nejstrašnější věc pro člověka jest smrt dítěte jeho. Protože jest to, jakoby minulost vysmála se budoucnosti, jakoby starý věk nad novým zvítězil. Bůh sám zákony své spáčil, když dítě mé mi vzal. Na stromu lidstva uschlou větev nechal a strhal zeleň klíčící. * * *
Co jest to platno trpět, když není pro koho? I to jediné štěstí, jež jest v utrpení, se ztrácí. – Není větší bolesttbolesti, než trpět, když není – pro koho. * * *
Bože, Ty všemohoucí, duše prý vtěluješ po skonu znovu v jiné bytosti. Bože, Ty všemocný, nedej, by dítě mé,mé znovu ožilo v České zemi. Chci, aby zůstalo tak čistým, jako když odešlo ode mne. Chci, aby aspoň jeden plod života mého zůstal čistým pro věky. * * *
Pozemky se u nás meliorisují. Stojí to milliony. A přece bahno všude, kudy chodím Českou zemí. To,To meliorace povah, to bude práce, kterou chudí jednou zadarmo vykonají. * * *
Říká se, že neumíme již umírat. Ó, bylo by ještě síly v nás umírat, ale zač umírat není. – – Ó beznaději, beznaději! – A proč, proč tedy jest síla žít? Či klíčí přece ještě něco velikého z doby naší, co dnes ještě netušíme sami ani?....ani?... * * *
120 (7./XI. 1910).
Celá výchova naše jest zvrácenazvrácena, poněvadž učí dítě čísti dříve, než-li ho učí samostatně mysliti. Nauč se napřed mysliti a potom teprv hojně čti. Čísti bez vlastních myšlének jest horší, než-li nečísti. * * *
Shon po přízni vyšší a shon po popularitě jsou byzantinismem stejně nízkým. * * *
Jsme otroky. Proč? Protože nemáme vlastního státu svého? Nikoli. Proto, že jsme z velké části reflexe cizí kultury, myšlenkové i duševní. * * *
Proč, proč při vší beznaději individuelní má člověk sílu dále žít? Snad proto, že cítíme, že jsme pojítkem horšího k lepšímu, od nižšího k vyššímu, že jsme nutným mostem k vzestupu, nutným článkem k rozvoji a pokroku. A snad člověk není přece tak bídným a hmotným, když má sílu žít za tuto cenu: kdy spokojuje se tím, být jen pouhým přechodem a prostředkem k dobru. A za to již současné lidstvo zasluhuje odpuštění vin svých, za sílu, být pouhým dolním kamenem, na němž bude stavěno Dobro Příští. * * *
Více než celá universitní knihovna váží tulák, prostý tulák, který umí zkušenosti svoje pochopiti a vykládati. * * *
Mravnost a cudnost nejednou si odporují. * * *
121 Franklin chybil, když vynalezl hromosvod. Od té doby přestal hrom bíti do toho, co se vypínávypíná, a bije teď zrovna jen do toho, co se choulí k zemi. Do paláců nebije, už jen do chalup. * * *
V levo, v pravo, či cestou prostřední? Svědomí nezná těchto výrazů. Zná jen svojísvoji cestu a neptá se, kam jde a kam zabočí, po cíli se neptá, ani po účeli. * * *
Národ český měl největší hloubku mravní, když duševní život jeho byl jako za Českých Bratří synthetickým. Slávu má největší v massách civilisovaných ovšem dnes, když život jeho jest samá jen analysa, bez tvůrčí silysíly, ať na poli ideí, ať na poli skutků samých. * * *
Voltaire, který v XVIII. věku i největší problém, i náboženství, pojímal raději duchaplně nežli hluboce, psal by ve XX. věku anekdoty o farských kuchařkách, aneb byl by z těch reportérů lokálních, kteří tak rádi duchaplně vtipkují o – mladých sebevrazích. – * * *
Proč jsem tak zoufalým, tak beznadějným? Měl jsem a mám snad podnes sílu proraziti kordonem vojákův, nemám síly však bahnem se probrodit. * * *
Dítě mé, životem nejprv přímo kypíc, jakmile prohlédlo drahým zrakem svým, jakmile počalo poznávati, zavřelo jej raději hned navždy. Jak bylos moudřejší otce svého, ty drahé, šťastné robě!
122 Ona státní forma, jež neodpovídá povaze a kulturní duševní úrovni národa, jest pro lid, a byť by to i republika byla, větší tyranií, nežli byla pro něj snad i absolutistická monarchie. * * *
Kdo vychová jedno dítě dokonale, má o národ snad větší zásluhu, nežli ten, kdo porazí pět ministerstev nepřátelských. * * *
V politickém rozvoji národů jest leckdy možna revoluce, v hospodářském nikdy. V hospodářském rozvoji vše mimo evoluci znamená katastrofu: na budově sřítí se jistě vše, co na ní vykouzleno bylo jen uměle, až k základům přirozeným. * * *
AnarchistíckýAnarchistický program: žádného zákona a žádného obmezení pro vůli člověka, jest nejkrásnější, nejideálnější, nejdokonalejší, a věřím, že bude proveden v nebeském království. Zde na zemi má jedinou, opakuju: jedinou jen chybičku, že není možným. Bestii v člověku, zvířecí to jeho pud sobecký, nezbytno zákony poutati tak, aby potom teprv vybavil a uplatnil se z člověka – člověk. * * *
Já věru klerikálem nejsem, trpělť jsem za pokrokovost svou již jako hoch. Ale jednomu zřízení katolické církve dávám přednost před institucemi všech církví ostatních. Zpovědi. Ovšem nová vyznání měla by vésti k zpovědím veřejným před tváří vřechvšech bližních. Je-li člověk špatným, jest už méně špatným, jakmile se dozná otevřeně k špatnosti svojí.
123 Poznal jsem v životě skorem jen muže bezkakakterníbezkarakterní, nepoznal jsem ženy skorem ni jediné v nitru skutečně bezkarakterní, leda že nanejvýš chtěla se bezkarakterností líčenou zalíbiti mužům. * * *
Velkolepý byl plán, dle něhož Bůh stvořil svět. Až na neprozíravost, chybu či omyl. Že Adamu dal ráj, aniž mu práci podmínkou učinil. Musilo to skončiti katastrofou. Prokázalo se však tím aspoň jednou pro vždy i proti božskému bona fide, že mravnost může jedině zpráce prýštitimravnost může jedině z práce prýštiti. Avšak špatný příklad účinkoval: Od té doby mnozí bez práce činí si nárok na ráj. A Bůh, jenž dříve zamhuřoval jedno oko nad Adamem, prvním majitelem nekonečných latifundií, dnes zamhuřuje obě oči nad jeho dědici, stejně zahálčivými. * * *
Ano, buď ctižádostivým, když mníš opravdu, že jen vzestupem tvým mohou zvítěziti snahy, nejdražší snahy duše tvojí. Ale jakmile by se ctižádost tvá jen na krůček, jen na píď emancipovala od tohoto vnitřního přesvědčení, na ráz ustup z veřejného života do zátiší. Ni za milion, ni za slávu nebuď ctižádostivým za cenu triumfu nad vlastním nitrem svým. Raději bezvýznamným trpaslíkem, nežli sobě nevěrným, sobě nepoctivým. A v každém kroku veřejného působení svého taž se stále sebe, můžeš-li ty sebe sama tak si vážiti, jak tě velebí lid. * * *
Štěstí má národ náš? Proč? Protože jsou práva, jež se ani zbabělostí, ani resignací nepromlčují. * * *
124 Nemučím dětí svých morálkou. Učím je jedinému jen: že blaho druhých je sladší než-li štěstí vlastní. * * *
Biju, biju, ale miluju i ty, jež biju. * * *
Nejsem ničí! Křičte si a spílejte pro to! Právě proto, že jsem věren zásadám svým, nemohu býti věren stranám. Kde jsou strany, jež by se nebyly za mého života od zásad svých odchýlily a programy zapřely? V takovém klesnutí veřejného života, chtěl-li jsem zůstat svým a věren zásadám svým, nemohl jsem býti věren stranám, jež každé chvíle odbočily od sásadzásad mých a – svých. Pro své zásady žiju, trpím, biju se a hořím.hořím, ne pro strany. Ta, jež jim slouží, jest mně vždy nejbližší, pokud jim slouží. Moje vina to není, je-li to dnes ta, zítra ona strana. Není to cesta k mandátu, jest to křížová cesta, ale – na vrcholu GlogotyGolgoty mře tělo, nikoliv idey. * * *
Byl bych stoupencem všeobecného rovného práva hlasovacího, i kdyby vyšli z něho třeba i reakcionáři samotní. Jakmile popíráte rovnost stran v životě veřejném, popíráte rovnost i občanův vůbec. V tom jest právě veliký, ethický význam všeobecného práva hlasovacího, že poličtípolitičtí velikáši budou se musit snižitsnížit i k „nejnižší“ duši lidu, že budou musit šířiti vzdělání od muže k muži, že půjdou nejen do měst, ale i do vísek nejodlehlejších, jež ponechávali až dosud kaplanu a faráři, jimž se tak rádi posmivajíposmívají, kteří však jedno jistě uměli: být stále mezi lidem.
125 Terror sbsolutistickéhoabsolutistického panovníka, jenž má vojsko za sebou, není o nic horší než terror demokratického vůdce, jenž má za sebou massy. Ano, onen jest méně nebezpečný, poněvadž má dobu svou proti sobě, a protože se neskrývá pod rouškou práva, nehalí se v plášť ukradený. * * *
Nekřivděte některým lidem našim a nezvete je proto hned bezkarakterními, že každý měsíc v roce jsou pro jinou věc. Slouží všem, protože sami nevědí, či jsousami nevědí, čí jsou. A zvláště pak, patří-li do uzavřené kasty některých našich literátů, jimž náš život veřejný, naše boje jsou všední, protože nic o nich není v literatuře – francouzské nebo nebonebo norské. Ne, ne, nejsou bezkarakterní dobří tito páni. Ale mají v knihovně své pět, šest příhrádek. Dnes sahají pro lektyru do té, za týden do oné. A dle toho jsou dnes, zítra vyznávači té, či oné – příhrádky. * * *
Sebelepší zřízení, neopirá-lineopírá-li se o řádný a čistý lid, nezvedá stát a společnost. Proto Španělsko za monarchie i za republiky zůstalo stejně nicotným. A proto i v absolutistickém Rusku bylo více duševní hloubky, nežli i v moderní, republikánské Francii. * * *
Ach, intelligence naše! Vše jest v tobě vyumělkováno: tvé idee, tvůj cit, tvá humanita, tvé nadšení i mravnost tvá. – Umělé, umělé vše! Život tvůj skutečný bije jim všem ve tvář, ale píšeš tak krásné knihy o lidskosti, že člověk čta je, slzí nad nimi a zapomíná skorem, že i jeho dětem chleba rvali – intelligenti – –
126 Velkého kritika znám a slavného. Vysoko, vysoko stojí nade mnou. Protože, kdykoli jsme o nějaké knize, i české, hovořili, já vždy řekl jen to, co o ní soudím já celým svým nitrem, ale on neřekl sice, co o ní soudí v pravdě on, ale věděl vždycky na ráz, co by o ní řekl Saint-Beuve aneb Hennequin. * * *
U nás jsou nejdražínejdražší dráhy, nejdražší telefony, nejdražší maso, nejdražší noviny, nejdražší mouka a nejlacinější jenom – čest bližních. * * *
Všechno jest marnost. A všechno pomíjí. Ano, všechno. Silní i slabí, dobří i zlí, láska i zášť, úcta i závisť, žárlení i důvěra, ctižádost a snaha, dobrota i zloba, touha i rozkoš, štěstí i žal. Všechno jest marnost a všechno pomíjí. Bytosti i pojmy. Všechno, kromě svědomí.
127 Desatero přikázání dětem mým.
I. V čistý zdroj života a ve vznesenouvznešenou účelnost Vesmírna věřiti budeš. II. Nevezmeš jinému práva jeho. III. Pomni, abys světil památku těch, kdož zemřeli za pravdu nitra svého. IV. Cti otce svého i matku svou, neboť jsou to lidé, kteří pro tobetebe nejvíc trpěli na zemi. V. Nezalžeš. VI. Neublížíš. VII. Nezotročíš. VIII. Neučiníš proti svědomí svému skutku ni jediného! IX. Aniž odvoláš kdy přesvědčení svého. X. Dbej, že štěstí jiných jest sladší vlastního štěstí tvého!
128 Súčtování se životem.
Má povinnost? Vychovat k síle rodinu svoji, neboť jaké budou naše rodiny, takové i příští lidstvo. Mé heslo? Nulla dies sine idea. Moje zpověď? Chtěl jsem dobro vždy a mnohdy zlo jsem činil. Moje přesvědčení? Člověk není na světě pro sebe. Moje morálka? Být jiným ku štěstí. Moje strana? Všichni opuštění. Moje touha? Napravit před smrtí vše, čím jsem chybil. Moje zkušenost životní? Nikdo, ni sebe větší zlosyn není tak bídným, aby nemohl býti vrácen dobru. 129 Moje štěstí? Práce. Moje naděje? Že budu někdy zapomenut všemi. Můj jediný pán? Moje svědomí.
130