JEN JEDENKRÁT

JEN JEDENKRÁT
Už nevím, kdy a kde jsem slyšel jednou vypravovat zkazku: Kdes na severu země je smutné údolí, sevřené vrchy; to smutné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce. Tam smutný žije národ u věčném sněhu v začouzených jurtách, kol ohně sedí muži, jimž zlata dražší bývá každé slovo, za nimi teskné ženy, a vzad se tisknou v kožešiny děti. Tu nevím, jak se stalo, či snad se vymkla ze své dráhy země, v den jeden svitlo slunce: a celý národ poděšený září vráz prchl v černé jurty a balvany zavalil každý východ, a tváří klesl k zemi, k démonu neznáma své prosby sílal, by šetřil jejich žití... A zatím venku slunečná záře sžehla věčné sněhy a půda nedotknutá pod rety slunce dala fial květ. – Bůh slunečný když viděl to mrtvé ticho a bázlivé prosby, R, T, T 1 1899, Ab – oddíl Básník v cizině (Hanácká ves, Kyjov, Národní maškaráda, Jedna melodie, Jen jedenkrát). Místo názvu v R, T jen „III.“ Zkazka [H] T 1 – Ab, Jen jedenkrát Ak –. 2 vypravovat pověsť Ak (původně báji, pak škrtnuto); 5 to teskné jest E 1–; 7 tam teskný žije E 1–; 20 neznáma posílal prosby Ac, B 1–; 21 žití. D 7–; 25 pode
83 přes údol přešel, a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. – A když strach přešel, a ze stanů se odvážili lidé, a zřeli vlahou zemi, květ neznámý a vůni fial čili, a zřeli, že se dobrý bůh na ně podíval, jimi uražený, a viděli v své duši, že nikdy den ten nevrátí se zpátky, tu smutek hlubší žití vráz schýlil hlavy zasmušilých mužů a šíje teskných žen, a v dvojnásobném dále žili smutku, neb cítili, že jednou jas žití šel kol jejich mračné země, a jejich přešel vinou – a víc se nenavrátí! * Jen jedenkráte kolem mne šla láska. Vlas černý pad jí k pasu, a sladkým hlasem hovořila ke mně: Vy dobrého jste srdce, a s Vámi bude šťastna každá žena – a krátký plachý pohled, jenž více řek než její sladká slova, jež řekla sladkým tónem, jak mluví se v mé vlasti u Těšína, šel s její řečí! – A já, jenž dávno vypil až v hořké kvasnice číš svého žití rty D 1–; 28 údolí přešel D 4–; 32 viděli vlahou D 7–; 36 a poznali v své D 7–; 44–45 vinou/ a D 7–; 47 padl k pasu D 6a–; 49–50 dodány uvozovky D 13–; 50 žena; D 7–D 12; žena D 13–; 52 více děl D 7–; 55 řečí! D 7–; 57 kvasnice života číši D 4–; 58 vyrval listy D 3–; 59 jsem řekl D 7–; 62 oním (H) R (cizí rukou), T–B 2;
84 a z knihy žití bílé vytrh listy, já řekl drsným tónem, tak jak mluví dav černých mužů hore tam pod ostravskou plání: Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem, – však na strom zvadlý nepřipínám růži. Ten, kdo své ženě věří, a svému vrahu, ten zaslouží vždycky jen ránu do srdce! – A já ji miloval a ona se mi vdala! A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty, a nikdy víc se nenavrátí zpátky! – 63 mužem, D 7–; 65–67 vynechány T (Herben je škrtl i v R, srov. Herbenův dopis v komentáři) –; 68 Miloval jsem ji, ona se vydala. D 7–D 8; Já jsem ji miloval, ona se mi vydala D 9–; 69 Tak můj D 1–D 6; Vyhasl můj krb, v srdce D 7–; 70 konce zde mojím (!) Ab, A; konce mým táhne žitím D 7–; 71 si časem D 11–; 74 víc se nevrátí (!) R–D 5; více se nevrátí D 6– (v textu emendace, srov. Písně 1953, Odkaz); zpátky! D 1–.
85 [4]