JÁ
I
Já, já toho věštec od Beskydu lidu.
Bůh mne jim nedal. Ten té jen dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží,
kde fialky voní a pomněnky kvetou,
kde zvoní cymbál a při tanci housle,
kde širá jsou města a nádherné hrady,
bohaté chrámy a loďky na řece,
důvěra v nebe a radost a ples.
Ten, Bůh jehož zatratil v sirnatou rokli,
ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,
na skále seděl, s ním odvěký vzdor.
Černým jak noc okem pohleděl jednou,
pod mlčící Beskydy, pod Lysou horu.
Stoletý útisk, pod kterým se sehla
kovkopa šíje, jak nahnutá větev,
urputná cizáků pěst, která z retů
dětem rve zhasínající tón mluvy,
znamení zrady a sepjatých rukou,
za sto let které se do očí vtisklo,
pohnulo démonem. Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
R, T 1899, Aa verše 82–92, A – oddíl Básník.
V I. časti v. 20 rozdělen na dva, v II. části v. 47 (A–) – v obou případech byl udělán uprostřed původně jednotného verše odstavec, v. 20 T–; v. 47 B 1–; Herben nadělal v I., II. části několik odstavců: 8/9, 11/12, 50/51, 73/74. Ještě další odstavec byl 82/83 vytvořen v A, naopak některé ze starších odstavců se dostaly na rozhraní stránek nebo vůbec se rozplynuly: v. 20, 50/51. Ke zmatkům v odstavcování došlo přes jasné strofické členění těž v III. části, v T splynula 2. a 3. strofa (117/118), naopak byla rozdělena čtvrtá strofa (129/130). Tento chaos byl dočasný, od B 3 jednoznačně se Já III tiskne ve čtyřech strofách.
4 kde fialka voní a pomněnka kvete D 7–; 5, 46 husle D 7–; 8 ples! (H) T–; 9 Ten, ten jehož (!) R; Ten, jehož Bůh (H) T–; Ten, Bůh jehož (emendace vydavatelů); 15 horníka šíje D 6–; 16 ze rtů B 2a–; 24 se rozmáchl k nebi
116
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se k azuru rozmách,
všecky ty vrahy, nechť zářili zlatem,
nechť před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýkl svým hněvem, svým vzdorem,
věnem to, jež mu dal do žití démon, –
ze skály vyskočil já.
II
Rudým a svislým pod paprskem slunce
v srpnu když balvany dýchají žáry,
bystřina Morávky v lože se vpije,
horníci pod zemí zdvihají rámě,
kováři v červené železo buší,
na dlani pole na Krásné, na Pražmě
v úžehu slunce jich sklání se ženy,
já z toho tichého národa vzešlý,
poroba jemuž při kolébce stála,
robota děcko juž za ručky chytla,
nezdárný kovkopů, kovářů synek
z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky,
z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z Lazů,
kladivo, motyku v kopalnu hodil,
matku a sestru jsem na poli nechal,
dědovy housle jsem z hřebíku strhl,
já na ně zahrál. Snad jednou z nich zněly
veselé tóny, tož mládí a láska.
Nevím, už nevím. – Je tomu dávno.
Tři struny praskly.
Cizího kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z cizácké udeřil školy,
D 7–; 25 všemi těmi vrahy Ac–; 25, 26 nech B 1–; 28 smýknul A–; 30 já! (H) T–; 33 Morávka Ac–; 37 skláněj’ se (H) T; kloní se Ab–; ženy: (H) T–; 41 nezdárný horníků D 6a–; 42 Bošky (!) R, T; 47 zahral D 7–; na ně jsem zahral D 9–; 51 Polského kněze D 1–; 52 z německé D 1–; 52 a, b les, co mi pobrali, zapálil (původně vyrubal, pak škrtnuto) v noci, / panského ušáka na
117
smýkli mnou v Těšín, Bůh zmátl mi smysly.
Mohylu zašlému národu kopu,
pod Lysou kosům a veverkám hral jsem,
pod rudým jeřábem na větvi vrabcům.
Z dědiny k dědině chodil jsem horkem,
horkem a zimou a sněhem a deštěm.
Za ploty hral jsem a pod okny hral jsem,
jedinou strunu jen mají mé skřipky,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
co hasli pod Lysou, při Bohumíně,
v borových urvaných hájích co hasli,
v urvaných Beskydech pomalu hasnou,
v Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli,
v Datyních hasnou a v Dětmarovicích,
v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou.
Strhněte stany a zahaste ohně!
Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravskou, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.
Před nimi tančí jak David před archou,
potrhlý chřestýš při píšťaly zvuku,
komický rapsód těch sedmdesáti tisíců,
don Quijote z Beskyd, má z jalovce kopí,
brnění z mechu a ze šišek helmu,
za štít hřib z Lysé a z kapradin hledí,
chytit chce úporné rameno sudby,
černý meč rytíře v krunýři zlatém,
já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
toulavý šumař a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý zpěvák,
zlověstný sýček na těšínské věži, –
hraju a zpívám, co kladiva duní
poli skolil, Ab–; 54 verš vypuštěn (H) T–; 55, 59 hrál (H) T–D 6; 60 strunu mají (!) T–; 64 Beskydách A, D 4–; 72 na Moravu Ac–; 75 jak trhlý chřestýš (H) T–; 78 helmu; (!) R; 79 z Lysé hřib za štít a (H) T–; 79 z kapradí hledí D 4–; 81 zlatém: (H) T–; 82 Já A–; 85 věži, T–; 88 cizí (H) T–; 89, 92 Petře,
118
z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami.
Kolem jdou bohatci cizé mi víry
(Bezruči Petře – jak je máš rád!),
mužové slavných a vznešených názvů,
skvělí jak bozi a hrdí jak hvězdy
(Bezruči Petře – kdo ubil tvou ves?),
kolem jdou v hedvábí, v atlasu dámy,
kolem jdou mužové vážní a mocní,
mocní na Dunaji, ve zlatém městě,
kolem jdou básníci z vltavských břehů,
co milují ženy, jak kázala Paříž,
pod smyčcem zoufalá chvěje se struna,
těžký dech sedmdesáti tisíců,
kamení zpívám a balvanům hraji,
hraju a zpívám – tož dáte mi krejcar?
III
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jsou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, ten co je nahoře, život jen nedá.
Vodu dal rybě a motýlu květ.
Ty, ty co jsi vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten boží svět.
On dal ti ty hory, a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
(H) T–; 91 jako hvězdy Aa, Ab (v Ab opraveno cizí rukou); 93 hedbáví (H) T–B 2; 93 altase D 4–; 95 na Dunaji mocní (H) T–D 6; 100 kamením (!) A; kamenům Ac–; hraju T–; 104 jdou rabové (!) T–; 110 nahoře, k žití dá chleba dopis Herbenovi 1899, T–; Ten, který je D 9–; 111/113 motýlu květ dal a srnce dal háj; /... pod Lysou ten širý kraj dopis Preissigovi 17. 1. 1908, B 1–; 111 mo-
119
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš boha i vrchnost.
Dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
před nimi kloníš se hluboce.
Ty zloději z Krásné! Tak jehličí hrabat,
kozy pást, pošlapat záhony!
Tož ven z panských lesů a hore do Frydku!
Stejného srdce gróf, zákony.
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem.
Zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
týlům květ D 7–D 12; 112 tobě, co’s vyrostl D 6a, D 9–; 118–119 vrchnost, / dobré (H) T–; 120 tě honí ven B 2–; 121 před nimiž (H) T; ty se jim kloníš tak hluboce! Ab–; 124 Frydku. (!) R; 122–125 Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo? / Padni a zem polib v pokoře! / ven z panských lesů a hore do Frydku! / Co tomu říkáš, Ty nahoře? dopis Herbenovi 1899, T–; 122, 124 zavedeny uvozovky (H) T–; 124 A ven B 1–; 125 říkáš T–; 130–131 lidem, / zahynem (H) T–D 1; lidem; D 2–D 10; lidem: D 11–.
120
[23]