SVIADNOV II

Petr Bezruč

SVIADNOV II
Ví bůh, že ten ráz dobrý král byl k lidu: svezeny stohy, sedí zrno v zemi, zoráno pole, teď čas teprv přišel, kdy možno poraziti nepřítele. Bílý Sviadnov nad zelenou vodou, Buzek-Rduch se loučí s mladou ženou. Ví, že země zase zrno vrátí, ví, že koňům dobře na maštali, pluh že zdrží, – ale těžko bude, těžko nechat samu ženu mladou. „Dokud slunce, dokud voda teče, dokud vrby pod našimi okny, dokud rež a žito kosit budem, dotud věrna, dotud tebe čekám.“ Noc je dlouhá, zora nad horami, těžká cesta, zpod obvazku teče, hoří hlava, tam juž hledí Sviadnov, spíchej, Buzku, když už třeba zhasnout, doma buď tak, podat ruku ženě. Hledí v okno, mladá žena dříme, úsměv rtem jde, parobek sní vedle, Buzek-Rduch se horké hlavy chytá. Padá obvaz, krev zalévá oči, pozpátku se z břehu v řeku kácí, držte, vrby, čeká Ostravice: (Pole bereš, vem též hospodáře!) Hoří slunce, břeh rve Ostravice, vrby brání, země žito nese, s parobkem se líbá mladá žena. 67