ONI A MY

Petr Bezruč

ONI A MY
Na Landeku v Rothschilda smrkových lesích to poháry zvoní a sní se o plesích, tam život jak bzučení dalekých zní vos, sem táhne se Ostrava, Hrušov i Přívoz, sem z Lipiny, z Bašky a z Místka i z Frydku, kdo naším je vrahem, jak roj táhne skřítků, zde dýchá se lépe, zde není svět úzký, dvé orlů se líbe, ten z Beskyd a pruský. Pod Landekem, cinkot kde pohárů hřímá, to Ostrava kypí a hučí a dýmá, tam ve vlhkých štolách, co podbity koly, my na boku ležíme, tešeme v doly, a kahany zapjaté svítí do tmy. Až do štoly pýcha při pohárech zvoní – (smět sekerou na ni a motykou po ní) – tak nad zemí oni a pod zemí my. Pod Lipinou, v Bašce, kde do noci září vysoké pece, kov žárný se vaří, kde ve rty a v oči nám ohně se vpily, jak zlobivé zmije se nadmuly žíly, kde nahá jsou prsa a nahy jsou údy, my zaliti potem v kov bušíme rudý – a ocel kdes vzkypí, pod ohnivou ranou kdos vydychl vposled – a stranou s ním, stranou – máš za jeden život hned životy čtyry, kdes v beskydské chýši krb vyhasne sirý... Však v paláci panském to sladce se sní, tak ve chládku oni a v plameni my. 91 Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory, jsme v lesích, tož k žití jsou jenom ty bory, tak boží je zákon, jejž cítil by v duši, kdo trochu má studu: jsou pánové hluší? Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy, řeč cizí a surová fičí nad námi, jsou z Modré a z Polské a z dunajské strany jak kobylek davy na chudobné lány, a každý nás do tváře udeřit smí, jsou pánové oni a rabové my. Až jednou, ó jednou den odplaty vzejde: to jakoby chamsin přes Ostravu přejde, až sazemi černí a plameny žlutí až zdvihnem se z dolů a zdvihnem se z hutí, my zvednem se v dlouhém a jediném muru, my z Pětvalda, z Hrušova zdvihnem se vzhůru – (bůh s námi půjde jak s korouhví Burů) – až Ostrava zahoří pochodní rudou a polehnou, polehnou těšínskou půdou tož v své krvi oni a v jich krvi my! 92

Básně v knize Slezské písně: