SMRT CÉSAROVA

Petr Bezruč

SMRT CÉSAROVA
Když Domicián stál pod sluncem Dáků hor transylvanských v patě, synům země pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem. Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili, tož stařec, muž a hoch. A měli tmavé vlasy, jak lesní zvonky tmavomodré oči, pleť osmahlou. – „Co, slova césarova jste nedbali?“ – Náš bůh je, pane, slunce. „Jsem synem slunce.“ Zůstali tři němi, a v očích četl césar pohrdání. „Váš kmen?“ – Z těch sluncem oblévaných a strmých hor jsme – je nás sedm tisíc. „Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc mi pobijete, kámen na kameni a duše na duši nech nezůstane.“ A téže noci krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce, kdy splnila se vůle césarova. Dva roky potom jel césar v nosítkách přes most a Tiber. Oko baziliščí zří mladou ženu, nech tvář zakrývala, přec tmavým vlasem probleskly dvě oči, tak tmavomodré jako lesní zvonky. „Čí jsi?“ – Žoldnéře Septimia žena. „Tys dcera Dáků?“ – Řekl jsi, ó pane! „Tvůj muž tě ušetřil?“ – Když mečem máchl, jsem řekla, pane, u kolenou jeho: Kdo mne zabije, zabije césara. Jsem kněžka vědma. – Věrný svému králi... „Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči, tvůj tmavý vlas a prolhaná tvá ústa. Jich svažte k sobě, vrzte do hlubiny.“ 99 Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou cos blesklo modrem, jak když zatřpytí se ve zvadlém listí v podzim pod kořeny – rád na ně hledíš – tmavé lesní zvonky; meč zazvonil a tůň se utišila. A ten sám večer když těžkou hlavu nad falernským vínem nachýlil césar, bručel nad pohárem: „Jsem Diem dnes, když césara jsem zabil.“ * Za patnácte roků stál bratr Septimiův chorý stářím nad Tiberem a řekl vojínovi: „Zde z toho mostu svrh imperátor matku tvou i otce, když povraždil kmen její nad Dunajem.“ A téže noci byl zabit césar vojínem své stráže, jak suchým Tacit poznamenal perem. 100

Básně v knize Slezské písně: