ČTENÁŘI VERŠŮ

Petr Bezruč

ČTENÁŘI VERŠŮ
Z života prózy a bodláčí když soběs na Parnas vyšel, zbožný-lis a když ti nestačí, aby tě pánbůh jen slyšel; když děvče švarné máš jako květ a když si pýcha tvá žádá, aby se dověděl celý svět, že ti dá hubičku ráda; bez srdce ukrutné děvče-li, v podpatky tebe si lepí, chceš, aby všici to věděli, že je tvé štěstí na střepy; když ti do kadeří prvá šeď vplížila krokem se hadím, kdekdo nech pomůže tobě teď plakat nad ztraceným mládím; – dvojité veselí nadchne tě, a bol se nese tak krásně: jen když jsou dobráci na světě, dobráci, kteří čtou básně. Něžnosti jadérka v život strou, nejsou to tykve jen prázdné, dobří ti lidé, co verše čtou, Bezruči Petře, ty blázne, možná, když časem tvé písně čtou, tep srdce v okamžik ztichne, podepře v dlaň čtenář hlavu mdlou, potichu do řádků vzdychne: Jak hasnou beskydští gorali za zvuků veršů tak krásně – Co chceš, ty rapsóde zoufalý? Jsou lidé, kteří čtou básně. 110