DEN PALACKÉHO

Petr Bezruč

DEN PALACKÉHO
Já velikou viděl jsem národní slavnost. (V mém kraji je pusto a šero a ticho.) Já viděl českých měst metropoli, zřel muže se zlatým řetězem stát, před nímž se korouhve ukláněly (před židem z Polské a před panským hajným do prachu klonil se burmistr mé vsi, prose o chléb a chrást pro horníků děti) – Já viděl stožáry k nebesům plát, já viděl prapory do výše vát, zřel chvojím a sametem krášlené město, slyšel hlas tisíců k obloze hřmět (co je to? Já slyším sirotků vzlyk, když voda zatopí doly naráz, když v krčmě u žida strhne se řež), bílé zřel panny jsem v průvodě jít (u nás jich není – je v dědině žid a lesní a správce – a z čeho chceš žít?) – a v tom moři nadšení stál jsem já tich... Bijte ho! Němec! – V té kráse, v tom nadšení před okem šla tichounká vesnička pod Beskydem, kde před lety žil a vyrostl já: já viděl, jak rdousí nás před Těšínem tož Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček – a jasný Sir-markýz Géro – tak před okem táhla mi rodná má ves, kde před lety Čechové dodýchali, a zněmčená škola a zpolštěný chrám – A proto já mlčel jsem při slavnosti, Čech poslední z vesničky pod Beskydem, kde můj národ ubili, zardousili tož Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček – a jasný Sir-markýz Géro – 121 Zpívejte, těšte a radujte se! Žil veliký muž, ten probudil vás? A nahoře na sever pod Beskydem má vesnička česká – ta dodýchala. 122