Až odejdu.

Až odejdu.
Až jednou odejdu, po letech, dnes či zítra, zda zapláče si někdo nade mnou, kdy budu tiše spát a velká čekat jitra a báseň krásnou snít a tajemnou? Až, přijda na západ, oddechnu sobě jednou, shrbení řadou let, já dobře vím, máť přijde zlatá, otec, k rovu mlčky sednou a budou lkát nad rovem zapadlým. I vím, že milé mé tu tiché kroky stanou – kdož nedůvěří, má-li z duše rád? – ta smutnou hlavu svou, mnou v štěstí celovanou do trávy vtiskne, bude vzpomínat. 70 A bude vzpomínat na jara touhy svěží, na písně lásky, jež vyzněly v žal, kdo v zemi dřímá tu, kde věky tichem běží, kdo žíti chtěl a tolik miloval. Já neměl mnoho přátel, přítel byl však stálý, z nich stlumí někdo pro mě řeč a smích?... Jdou mnozí neradi – snad smeknou od povzdálí, po cestách tichých, cestách posledních. 71