Soused.

Soused.
Sousede, slyšte, žena vaše mladá tak ubohá a vážně nemocna je, oko jí hasne, krutě ve všem strádá a chladné smrti v brzkou kořist zraje. Vždyť vina její nejšpatnější není a tolik mukou šílenou ji hněte, co odešlo, nechť klesne v zapomnění – přec všechno šlechetně jí prominete! Vy jste tu v teple, ta se mrazem třese, vy bohat jste, ta málo kdy se nají, ba často hlad má, nuže, ustrňte se, vždyť víte sám, že mnoho netřeba jí. K své vině zná se, pokorně jí želí, tak často v pláči volá vaše jméno, vám žehnat bude po svůj život celý; – nuž, litující budiž odpuštěno! 18 Slyšte nás přece, trpí muka hrozná, což chcete stížit duši skvrnou vraždy? dojděte v lásce pro ni, čin kdo pozná ten úctyhodný, pochválí vás každý. – Dořekli; – soused jen se dívá na ně a plné blesků obrví má mračné, svou chmuří líc a tvrdé svírá dlaně, po chvíli trpce, zdlouha mluvit začne: „Ba pěkně věru vaše slova znějí, hned bych vás poslech, jenom nebýt já to, dnes musíte však odsud bez nadějí, neb nechci koupit, co mi drze vzato. Nemocna ona! – inu, to se stává – a muka snáší... – duše, nebo těla?... též hlad má – půst přec věčnou slávu dává, řekněte jí to, možná nevěděla. Jak, nyní že bych zpět ji měl vzít zase, když sevšedněla tomu bídákovi?... když celá v hříchu s jiným brodila se, kde ustlala si, tam jen ať si hoví! Já měl ji rád, a byla mi tak milá, že, kdybych moh, jí snes bych modré s nebe; vše málo bylo, život otrávila můj, že jsem proklel všechno, ji i sebe. Teď vzpomněla si, vzkazuje mi po vás – tak silné doufá že jsou moje plece...? ať oběsí se – tady máte provaz, anebo raděj utopí se v řece... –“ 19 Domluvil tak a vzdorně mávl dlaní, jako že nechce o ní slyšet více, kol na přítomné nepohlédl ani, sed, odvrátil se, sklonil k zemi líce. Tak dlouhou, dlouhou tiše seděl chvíli; – netušil nikdo, co v něm víří, sténá... Vstal –; v očích rosu měl a těm, již zbyli: „ať tedy přijde“přijde,“ řek, „je přec – má žena.“ 20