Píseň tuláka.
Vy jste velká dáma,
já jen chudák prostý,
bídné nosím šaty,
hedváb vy a skvosty!
Jak jsem doufat mohl,
sám nechápu ani; –
viďte! – hloupost: žádat
od vás milování...
Když se tehdá naše
cesty křižovaly –
víte, jak mé oči
svatým jasem vzplály.?.vplály?...
Jak má ústa divem
byla jako němá,
duše pěla hymnou:
‚bílá bohyně má –‘.má –.‘
Vy jste usmála se
v sladkém perel třpytě,
k prachu nakloněna:
„drahý, miluji tě...!“
31
Tak jsem byl váš celý – –
Až nadešlo ráno,
kdy mé štěstí všechno
bylo udupáno...
Jako lásky kouzlem
spiata nekonečně
při poznání prvém:
– ‚Miluješ mě?‘ – „Věčně –!“
Tak jste nebem plála
nesmělému hochu; –
potom přišli lidé:
– ,Miluješ mě?‘... „Trochu –!“
Vedla jste mě k ráji
v rozjásání mnohém;
přišlo více lidí:
– ‚Miluješ mě?‘... „S Bohem – !“
Bídné nosím šaty,
hedváb vy a skvosty –
vy jste velká dáma,
já jen chudák prostý...
32