PODZIMNÍ

PODZIMNÍ
Když zpátky dívám se tou řadou zašlých roků, mám v srdci tíhu jen a hořké slzy v oku. Tím stálým šerem dní mne slunce nezahřálo, co žití dalo mi? Je toho vskutku málo. Ten paprsk sluneční, jenž kmit se v jedné chvíli, byl zlaté mušky třpyt, jen bludičky svit bílý. A celý život můj byl průvod pohřbu dlouhý, mé srdce v rakvi leželo i luzné touhy. A za tím průvodem šla duše má jak vdova, rov otevřený zel, kříž ve zdi u hřbitova. Dnes v pozdní jeseni, jež v suchém listí šustí, zřím květy ještě kvést a v mojí duši růsti. To immortely jsou a mají modré oči – Tvé oči na mne tmou se s výčitkami točí. 48