JAK ŽEBRAČKA JSEM

Tereza Dubrovská

JAK ŽEBRAČKA JSEM
Jak žebračka jsem, tato bídná žena, jež o berli kol mojich oken kráčí, šat rozedraný má, je nahrbená a v slabosti své sotva že se vláčí. Je průhledná tvář její, rozbrázděná, zrak zarudlý zhas’ v neustálém pláči, a mně se zdá, že stopa zkrvavená je všudevšude, kudy jde, sníh krví smáčí. Já životem se jak ta žena vleku, jsem znavena a v srdci svém mám ránu a v duši tíhu jako hoře věků. Je těžké jak můj osud to mé břímě, a vím, když klesnu, že víc nepovstanu – tak žitím dál jdu, sněhem, v kruté zimě. 56