CHVÍLE BLAHA.
Uprchly tedy již ty utěšené chvíle,
ty nejšťastnější dny mého života;
pojala činolačnou duši dřímota,
že zapomněla ráda na závratné své cíle.
Kdož rád by nezapomněl na hrozivé ty víry,
když tužné oko tvoje na něj se pousmívá,
v němž zrcadlí se jasně tvá duše libě snivá,
jak pěvce tklivá láska ve zvuku jemné lyry.
A když v tvých loktech leže, jsem četl v luzném oku
tu dávno ždanou lásku, tu dávno oplakanou;
zabolelo to duši, tu plachou, světem štvanou,
že nebude jí přáno po tvém tu žíti boku.
Ach žel! žes první touze umlknout poručila!
Nebylbych u zoufalství tím širým bloudil světem;
nebylbych doznal cílů tak nebezpečných dětem –
má duše by se byla i málem spokojila.
Ach, kýž smím zadoufati, že navrátí se časy,
v nichž znova odpočinu si v blízku srdce tvého;
jak rád bych tu dal výhost sirenám losu svého –
bych tvé milosti vroucí jen slouchat mohl hlasy.