VÝHOST.
I tobě tedy výhost dáti musím,
poslední mé v bouřích útočiště?
vyrval’s tedy z duše bratra svého,
ubil přítele jsi raněného,
zůstaviv ho v středu spáleniště.......
I já tě vyrvu! – co však při tom zkusím! –
Brouče, koník, cítě že umírá,
přilne k travce, aby v objímání
vypustil tu outlou dušku svoji.......
I já, přilna mocně k duši tvojí,
slyše ortel svého umírání,
nedbal, že smrtelná rána se otvírá.
Travka koníkovi třeba život vrátí;
počne-li z ní ssáti med k novému žití,
záhy posilněn zas dále skáče! –
Ale druh můj nedbá mého pláče,
nedbá hasnoucího žilobití.......
trpkou smrt mi ale přece neukrátí.
31
V koníkovi vděčná žije upomínka
na to vzkřísení ze strachu smrtelného.
Já však zrazen, opuštěn a mroucí,
musím bránit upomínce vroucí,
nemohoucí kletbou stíhat druha svého –
však o dávné lásce v mroucím – ani zmínka!