XI.
Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,
Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,
doby poslední mi otravovat žádáš –
šípy samoty mne polehounku drtí.
Chceš snad, bych ten oltář ideálů strhnul,
chceš, bych pokořen se tobě k nohám vrhnul,
abych zapřel v sobě i tu Sto-u svatou,
abych před modlou své vlastní mdloby padnul,
s berlou znova vzatou poznenáhla chřadnul,
bys nad vykropenou rakví mojí stála,
vítězně pak všem se snahám lidstva smála? –
Ne tak! – do svatyně ňader mých nevnikneš,
chrámy věčné pravdy nepronikneš! –
Dotkneš-li se bran, zahučí její zvony,
které na poplach svět celý vyvolají:
Jak se pak tvůj klam a moc tvá ztroskotají!