HERODIAS.

HERODIAS.
Viděl jsem tě tonout v bouře zkázném lůně... hrdá duše má ti spěla ku pomoci – odtrhla’s mou ruku, vrhla se’s do tůně – a já tvou památku pohřbil v srdce noci. 54 Zjevila jsi se mi, boží znak na čele, snů mých zlaté dítě – dcera srdce mého; svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle – život, ráj a peklo pěvce blouznivého. Sbor mých zmdlených duchů vzkřísení zajásal – ohlas provolal tu spásu po vší vlasti....... chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal, pohlížeje s vírou srdce do propasti. Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány, bych zalítnul s tebou vzletem nesmrtelným; již jsem před sebou zřel světy ztroskotány mečem tobě svatým, k jiným – necitelným. V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná; stín to vyžehnaný v srdci pohrobené: Ty s to, dítě moje? – led a přec tak vnadná! Jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné! Herodio moje! dovol mi, ať sdílím osud tvůj; chci rád za tebou v nocích bloudit – uštknut pohledem tvým třeba pozakvílím – přece z ledů tvých i blesky budu loudit. Blesky, že se den těm nocím kořit bude, v nichž posvátné ran tvých stopy budu líbat – a ten svět že tvé se kráse dvořit bude, již pak v nadšeném chci srdci svém kolíbat. 55