II. Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou?

II.
Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou? Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou?
čí to dech tam rozdmul struny truchlolyry, že se chví v akordech harfy Aeolovy jako mrtvé děcko v utěšeném zdání, máť když o blizounkém pěje mu shledání? že se chví jak žena pouhaslé víry, když jí stopené v horečném objímání náhle peruti se dotknou andělovy, jež jí otevrou té věčné lásky říše? – Tak zní lyra má, z počátku temně, tiše, 58 jakby probuzena líbáním, až zahřmí jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“, jež se divým plesem rozutíká hrobkou! – Rozpraskaly hroby, s mohyly se sřítil svatý meč – sám vylít’ z vetché pochvy, by co pravdozvěstný plamen pozasvítil. *** Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku své slavné hry provádí po nebesku, vybuchla z rakve pohřbené milosti. Jak nové slunce z hrobu svého stoupá zjev rajský, ideálné velebnosti: zbožněné toužení a vášní zdmutý duch, vtělené blouznění a nepojmutý bůh, jak víla na vlnách rodných se tónů houpá. – „Ach dítě prachorodé, dítě vítězné, nepozná tebe ani vlastní otec více! – ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, to nejsou ty tvé bledé, usoužené líce.“ – To oko blankytné a přec tak věrně temné, ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné, to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné; jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. Jak anděl vzkřísení v svém nadpozemském jase na pěvce zmámeného usmívá se: „Lem roucha tvého zlíbat!“ – blouzní ve mdlobách pohroužený. „Jen jeden vzhled! – již umru rád!“ Zjev nemizí! – „Probůh! netop se ve slzách – jsem prach – a neodolám!“ – Již jí k nohám pad’ v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – a sní, a sní – co pojmouti nemůže! – Nadzemským kouzlem porván – znova vyštvaný do vírů světů, jimž se vymknouti nemůže... *** 59 To nebyl sen! tak přespanilý zjev v snách smrti své již nebyl očekával; vždyť túžný, blahu neuvyklý zpěv neznal ty ráje, kterých oplakával. Jen prasknout umí struny blažeností; jen puknout umí srdce spanilostí, jež vyděsí ho! Slza radostná otráví někdy prsa žalostná!... On ale žije! a ten božský zjev, jehož se tknouti jen mu svatý úžas brání – vznáší se nad ním – dotýká se jeho skrání – a náruč, náruč svou mu otevírá!... teď kyne mu; a pěvec – neumírá. On žije – ona hladí pěvce čeločelo, ba líbá – – V jeho duši stoupá krev, a jeho duch obejímá rozvášněné tělo! – ............. Co zažil v tom nesmírném okamžení, to nezjeví ti hudby souzvuk chladný, to nesnil Indů mythus čarovnadný, jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá, tak božské dítě na svých bedrách nesu: viz duši mou! šetř její luzné snění, šetř její lásky tajnosnubné chvění, kdyby ti poklad svůj zanáhle odhalilaodhalila, zšílel bys! – Touha tvá, ta bledá – stůně, vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně, kterouž blankytný pel té lásky rozesílá, pel svatý, lotosový, jenž jak strážný stín v mrak halí svou kolébku, požehnaný klín. 60