KLETBA DO DÁLKY.

KLETBA DO DÁLKY.
Nastoupil čas nahnilou duši střelit! tak zvolal Svantovít a chopil ruku mou. I skočím s lože, boha poslušen, povznesu šíp a napnu jistý luk i dám se v krok – – – – – Ač sen to byl, však hoden upomínky. Berem se skalami a příkrou dolinou, až v říši Morany, nad jezerem, co šlehá pekelnými vlnami, v ohnivé mlze, nohu zastavíme. Jak divná smrtelníka povaha, jak rychle s lože spěl jsem za bohem a přec jak děsná úzkost na mne padla, když náhle sám, jen duchy doprovázen ucítil jsem, že pevnou půdu svou, kde bratr mezi bratry jsem si hrával – že domácí svůj kraj jsem nechal za sebou. Bůh pokynul – a chvějící se rukou pozvedám luk. – Jak honba divoká tu náhle stádo duchů šílených ohnivé chmury mžikem proletí. 74 Bezhlavých psů a divných mrzáků, houf srdcí prázdných a nestoudných žen, diblíků podnapilých, podlých šumařů a řady nadutých, vysmáhlých učenců se hemží přede mnou! – – – – Ta rota uštvaná, co dávno minula svůj cíl, prosí o rychlé slitování a houká: Dej nám smrt! – Zamířím. – „Šetři šípu,“ zvolal bůh, „vzácnější lov dnes tobě uchystán! – Až spatříš babu v muže zakletou, co v planý verš ukrývá nahotu, rva poslední si z bídné hlavy vlas, pak střel a pronikni to srdce nevěrné.“ I spatřím, jak za houfem zklamaným těkavým krokem ubírá se stín, jenž zdá se, že sám před sebou utíká. „Vy písně nezrozené, vroucí hlavo má, myšlénky slávy chtivé, kdo vám výhost dá, ty srdce rozmazlené, kdo tě zkolíbá, vy vášně nedomřivé, kdo vám jedu dá?!“ Zasmál se bůh, já tajně zaplakal – však šíp můj letěl již a nevrátil se víc. Bezduchý trup svalil se přede mnou. Nelituj ničemníka, poslyš minulost; konečná smrt i jemu úlevou, pomlče, že tím svět i nebe získá. Ten plachý pláč, ty křeče neplodné, ta mysl roztěkaná, vůle prázdná, lidstvu i bohům se již zhnusily. Popatř mu do očí, znáš ztrhaný ten zrak, tu vpadlou tvář a zsinalý ten ret? 75 „To on!“ vykřiknu poděšen, „to on!“ strach dávno minulý a rána zajizvená mne znova zabolely; odskočím, zakryju tvář a klesnu v dumu svou. Bůh sám ať naši pověst dopoví: V rodině osiřelé, četné, ubohé, nejstarší bratr vládu nastoupil; nevládnul ani prutem železným, jen k svorné píli čeleď svou pobízel a mířil sváry, trestů neznaje, i miloval tak vroucně, nikdy nikomu že víc neb méně lásky neukázal; a to byl jeho pád! – – – Vyštval ho bratrů nerozumný sbor, a když jim ruku dával na rozloučenou, když okem zpytavým jich řadu probíhal, jen jeden spatřil uslzený zrak, jen jedna ruka, ovšem třesoucí se vstříc mu vroucí „s bohem“ kynula – i popadnul tu ruku! – ach, jak zabloudil, oklamán slabostí – a nepustil jí víc. Za stanem uplakaná matka seděla a vrhla se mu v náruč; s pláčem žehnajíc tu jedinou svou zdatnou podporu. Že ale mezi bratry zbouřenými též její miláček se nalézal, nemohla zlatohlávka opustit, a zůstala! – – – – Upřímně přiznala se k slabosti, syn porozuměl – ruku políbil a děl jen zticha: „Matko milená, i v dálce budu bdíti nad tebou!“ 76 Když k moři došel s druhem jediným, na nějž se jak na skálu opíral, najmuli lod – a pluli nešťastně. Koráb se ztroskotal – a nahá těla jen dvou bratří vyvržena na břehy. Jen péčí statné děvy rybářské zas přišli k životu! – – I našli domov, bratr nejstarší tu děvu zamiloval, po stu nesnázích jsa vděčen za ten milý přítulek; však mladší ve dne v noci neznal pokoje, vždy těkavý se honil za zvěří, ba celé týdny trávil mimo dům, tak že se bratru zvolna odcizil. Nadešla zima – těžká choroba upadla na rybářku nebohou – nezavřel zraky bodrý milenec a vracel všecku péči zažitou trénásob dívce sličné, šlechetné. Tu přišla zvěst, že bratři zbouření i matku opustili! – ano, žebrotou že po světě se plouží, syna hledajíc. Dva dny se soužil věrný syn, vždy sám, vždy bratra čekaje, až tento náhodou jen hladem dohnán, stanul před prahem. Buď vítán! bratře, hochu, příteli, s jak těžkým srdcem jsem tě pohřešil! – Viz děvu mou, se smrtí zápasí, a matka naše bloudí, shání nás bůh sám ví kde, žalostně bědujíc: Ach, kde jstejste, moji věrní synové?! – Neodvracuj se, nekrč rameny, vždyť nevelkou jen oběť požaduji. 77 Sám půjdu do světa, opustě děvu svou – jeť mladá, naše máť však bez síly. Děva mne nepohřeší, nevíť o sobě, však matka stará každou chvilku čítá, která co okamžik jí krátí sešlý věk. – Co den jen krůpěj vody přej těm ústům, jichž svírá horečná, prahnoucí choroba – na věky vděčným tobě zůstanu. I dojalo to lovce, ano zasednul u lože dívky, kteréž děkoval, sám život svůj – však vzdychl z hluboka. Syn věrný spokojen nastoupil dráhu svou. Po dlouhém hledání ho lásky strážný duch dovedl k místu, kde se cesty dělily. Nastoupil pravou, vedla podlesím a bujnou pastvinou, až k samé patě hor. Nad příkrou srází tam svým zrakem sokolím v tu chvíli vypátral svou matku schýlenou: odpočívala, zdá se, upírajíc hled do dálky, po cestě snad pátrajíc. Neskočil, neletěl, pružností myšlénky stál před matičkou. – Ta však starostí snad příliš unavená neznamená nic; ani se nepohne, ni hlavou nekyne, ni oko nezvedá – pořád jen tiše sedí a bez vědomí již, jak mrtvá, v dálku hledí! – Sestoupil s hor dvojnásob obtížen; to lehčí břímě: matky křehké tělo, to těžší břímě: jak hrob němý bol. Jen chvilku dříve a ta stará žena byla by radostí se vzkřísila! 78 Vrací se k moři, mrtvou matku nesa a pátrá po svém novém domovu; plaví se hladinou, pak na břeh vystoupí – známý to břeh; – však místo chaloupky najde jen zbořeniště s tělem – spáleným! Jen krůpěj vody! ach, jen chvilku dřív!... A zatím lovec bloudil po horách, až zabloudil – a nevrátil se víc. Smiluj se, Svantovíte! nevypravuj dál! tys kázal a já střelil – a přec miloval jsem bratra těkavého; ruka má teď smutnou bratrovraždou zbrocená propadla kletbě po sám soudný den!... V tom probudím se – byl to strašný sen.