PŘÍRODĚ POZDRAVENÍ.

PŘÍRODĚ POZDRAVENÍ.
Snoubím se s tebou zase, v tvé zelené a převelebné kráse, matičko, věčně věrná přírodo! Můj vroucí dík však především buď tobě, že zpívat ještě znám v té požehnané době, rozmarně zlá i dobrá příhodo! Rozhoupaly se vlny ducha mého jak hejna labutí, když spějí k moři – ač nevědomy cíle konečného, přec v růžová i temná oblaka se noří. 81 Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe; ten háj, ty stráně a ten potok šumný poznávám zas, ten vzduch, co hltám v sebe, i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se: Ach kde jsi se nám toulal, hochu nerozumný!? – Neptej se! a buď rád, že máš mne zase; tak odpovídám – a již hravým skokem se deru po skalách, za kůzlaty se honě – i orla v letu stihna aspoň okem, teď sběhnu v dol, jak bludný stín se kloně k té vrbě truchlící nad klidným jezerem. Ta chudák stará, ještě se tam sklání, a ještě se po chlapci, co tam skočil, shání! Je tomu dávno! jednou, tichým večerem tu víla z vln se po ní vyšinula, by tesknota ji chvilku pominula – Nu ovšem, po vlnách že sobě luna hrála a víla sladkou písní že se rozplakala. Na břehu v rákosí tam pletlo sítě čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě a postrašilo vílu slovem: miluji tě! – Však víla žblunk, již byla pod vodou a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou. Ach, kdo popíše vrby leknutí, když výkřik zaslechla, pak temné vzdechnutí, když na to náhle všecko ticho bylo; když i to jezero se zvolna uhladilo. Vytáhla od břehu se i s kořeny svými nachýlíc korunu svou s listy zelenými do vody za hochem, jenž jí tak milým byl, co někdy vůkol ní a na ní skotačil; i zůstala půl živa, půl již vymořena v hledání, v smutku na vždy ponořena... 82 Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala by ve mně dávné, bezstarostné klouče? a kdybych obejmul tu starou, věrnou duši, jistě by výčitkou mne vítala. Raději tiše zajdu, pokradmu se louče – vždyť jí ten smutek líp než radost sluší. A víla? – věčná škoda, že jsem zpomněl o ní – oko mi svítilo, teď náhle slzu roní. Na výsluní či vidíš toho tatrmana? vždy sebe pamětliv, a řádně usedlý v své tůni vedl život ctný a mdlý; ten na ni pás’ – a proti zvykům hastrmana ku břehům vyhoupnul mne ještě živého. Já, vztekem podoben mladému hromotluku deru se strání na vrch – ztropím hluku – že zděsím všecky duchy kraje klidného a počnu házet v dol ty kusy skal, co dosavad tu roztroušeny leží, jak by sám Perun byl si tady v drápky hrál. Však víla? – ovšem že má chotě chromého a zlého – ale ach, či o to mi tu běží? – *** Zdá se mi, že jsem tehdy lítat uměl a celé přírodě jak soudruh porozuměl; dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání projíždí sluch jak zašlé mluvy zpomínání. Zdá se mi, že jsem doma byl v té výši, kde s orlem, s hadinou jsme měli skrýši; kde vůkol nás laviny rachotily. – Vyhlídku měli jsme tam v samé lůno hor, pod námi vodopád – nad námi žádný tvor: jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily – přejasny slítly k nám, však námi polapeny těm červům níž – jen temny byly zůstaveny. 83 Sám červem teď po jasných hvězdách toužím – a že mi vzdáleny, tak že jich nedosáhnu, bývá mi teskno, klopotím se, soužím – však sebe vědom cíle, po němž prahnu, nezoufám, světla že se více nedosloužím. Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém svých křídel ztajených v smělejší let rozpřáhnu, bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem, i vracím k mateřské se půdě, k vlhké zemi, cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná, nejdražší, nejpříbuznější mi mezi všemi! – I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná (snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých půvabným klidem krásy své mne loudí; víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí vždy cílem jediným! – Jen skok – a budu tich! – však vím, že s matkou svou bezpečně odpočívám, ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám. Ne živá – mrazivá i lstná to touha byla, proto se noha má již v skoku zarazila. Noc má svou lunu a své víly na vodách – tak plachý ples a rej však sluší stínům jen. Kdo živ a zdráv, buď rád, že stojí na nohách a děkuj osudu, že není snem ten den – ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění, kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? – Přátelé! v lůně hor až pěvce pochováte, dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte; kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli, světýlko, třeba bludné, ať zas vidět může – a kdyby kolem něj se šustly plaché víly, na místě kopřiv ať jim dáti může – růže! 84