SAMOLIBOST.

SAMOLIBOST.
Milá lásko! tvoje všecky boly nepatrnou se mi hříčkou zdály, přátelství a pýcha když mi prály, že jsem rozmarů tvých blázen holý. Zrado přítele, se svými boly, i tys mi jen hříčkou být se zdála, dokud pýcha má mi šepotala, že jsem choutek tvých byl blázen holý. Dokavad jsem kráčel tímto světem, zkojen chlácholivou lidstva touhou, zdál se mi sám život hříčkou pouhou – smál jsem se všem rozplakaným dětem. Když pak ráj můj zmizel jak fata morgana, když jsem osiřev, svou sudbu oplakával, tu mne genius můj k činům vyvolával, dětské touze pak nebyla váha dána. 102 Stál jsem sám, však vědom vlastní síly, zápas veda s osudem – to s chutí – oceána s těchou zřel jsem hnutí, rád když přívaly mne zachvátily. Třeba duch byl k tělu připoutaný, bavil se přec hříčkou toho světa; nezasteskla princezna si kletá – sledovala krok můj, světem štvaný. V tom si osud smyslil: Počkej, hochu! zadáme ti ránu nejsmrtnější, tu, kterou jsi měl za nejkrutější – po ní, doufáme, že zkrotneš trochu! Vyřknul – přikovav hned soka svého – tak, že duch se pozachvěl tou ranou počna se již kmotřiti s Moranou, by se zprostil těla spoutaného. Tu mu svatá Sto-a, kterouž choval v nitru srdce, sílu propůjčila, jež ho resignací ozbrojila, tak že mra, přec nekapituloval. A teď, připoutaný duch můj koketuje, v zrcadle své vlastní minulosti nedbá nebes kruté nemilosti, ani hanby, jež mu slávu zaškrcuje... Přec jen zří, že kouskem byl Titána, maje špetku srdnatosti v sobě! – Přejte mu tu radost; až se octne v hrobě, kdož ví, komu z nás pak víra bude dána. 103