IDYLLA NA HŘBITOVĚ.

Tereza Dubrovská

IDYLLA NA HŘBITOVĚ.
Stojí měsíc nad hřbitovem jako opál bílý, v jeho jasu démantovém šotkové se skryli. Tančí v reji dovádivém na rově a kříži, proskakují starým zdivem, dívají se mříží... Teskně šumí temná thuje, slavík smutně zpívá – – – bílý měsíc v dálku pluje, ospale se dívá... Do náruče země klesá velký rubín ryzí, do temného padá lesa – do daleka mizí... 20 Šotkové se unavili, ukončili reje – – – s jejich křídel v dálnou míli temnota už zeje... Smutně čnějí temné kříže, jako křídla vraní... Hrobníkova svítí chýže pod hřbitovní strání... Pláč se ozval tichou nocí, výkřik zazněl krátký... Kdosi prošel o půlnoci hřbitovními vrátky... A pak ticho... země dýchá, ssaje svěží rosu... Na hřbitově kdosi zticha odkládá svou kosu... V bílé květy uléhá si na zemi se chvící, mezi vonné, vlhké řasy – na ty rovy snící... 21