LÉTO
Když slunce svítilo, já na pasece ležel,
proud záře laskavý mi celým tělem běžel,
jak hladil by mne pocel olejový,
bělavé břízy v modř se prorývaly sytou
a jakby poraněny vášní neprožitou
svou touhu vyšeptaly zmatenými slovy –
A dobře bylo mně, neb ve slunečním proudu
vše roztálo mi zcela: nízkost lidských soudů,
lítost i úzkost, zmatek theorií –
Jsem prostě živočich, teď sluncem zalévaný,
nemyslím, nehloubám – a volný na vše strany
jen cítím: s oblohy jak přívaly se lijí –
[15]
Přivřeny oči mám – a je to chvíle líná –
kams v dálky mizí vše – Smrk, Žár i Javořina,
a já se, požitkář, teď v bílé spouštím tůně –
A v prostou rozkoš mou břiz unylý šum sténá
a komáří se nota chvěje rozžhavená
jak ve vysoké poloze a na E struně.
[16]