Dech domova
Uličky úzké jsou a křivolace se točí,
městečko ztrnulo starosvětským snem.
Dvacáté století? Hle, domky na úbočí
dýchají klidným, přikrčeným životem.
Tak žije se pokorně dnes jak po staletí
a střechu stejně nyní netřesk ovroubí.
Tak starci zmírali a honily se děti
v zákoutí domků, v šeru podloubí.
Kostelík s návrší drobným hlasem volal,
hřbitůvek konejšil: konec lidských běd,
počestný soukeník u stavu prozpěvoval
písničku, vzpomínku vandrovních let.
Chodil pan purkmistr s hlavičkou napřímenou,
pan rechtor uctivě se za ním odváží
a večer robotník se vykrad s chorou ženou
na chvilku posedět na starém zápraží –
Ach, vidím to všecko znova, znova, znova.
Uličky dřímají. I já jsem zaklet v snách.
A na rohu čeká postava pradědova
v prastarém burnuse, šedivých punčochách,
[13]
v podivném kašketě a se strakatým šátkem,
do modra vyholen jak dávných za roků.
Tak chodil do kostela kdysi za velikých svátků
a nyní, nehmotný stín, jde mi po boku.
Zde žil jsi, praděde, tvůj otec, děti tvoje,
řemeslníčci skromní, před lety, před lety.
Daleko hořel svět a jeho svár a boje,
v zátoku tichou byl tvůj život zakletý.
Na drobné zahrádce šest dětí v klubku vřísklo,
tak hlomozit jen dětství rozpustile zná,
až tobě, občane ctný, v šedých očích blýsklo:
Pramálo statky Pánbůh, víc dětmi požehná.
I barevný den přišel. Pout. A před kostelem
vysoké korouhve se pyšně rozvijí
a slavné procesí jde s nakloněným čelem
pozdravit frýdeckou Pannu Marii –
(slyšíš tu píseň? V sídle nebešťanů
čest bez ustání tobě zaznívá,
jsi jako cedr vonný na Libánu,
jak javor u vod, v polích oliva...
blýskají světla... kadidlo se nese,
varhany duní v mocném oblaku –
synové lidští, k zemi nakloňte se,
však pozdvihne vás síla zázraků...)
[14]
V neděli v krčmě sklenka zazvonila,
všední den k tuhé práci tebe přinutí,
otázka každá rozluštěna byla:
zrození, lidský čin a tiché zvadnutí.
Vše mělo řád a zákon, chvíli pravou,
za každým dobrým skutkem přišla odměna.
Smířeným obloukem se zdvihla nad tvou hlavou
modravá obloha mráčky skropená.
Ach, praděde, co se mnou zvolna chodíš,
jak jsem se odcizil, potomek zbloudilý!
Mým tělem vlna rozlévá se bolná,
půl k slunci vypjat jsem, půl sražen bez síly,
s démony v hlubinách se zarputile biji,
jak otrávený dar já beru každý den,
nad starým papírem svou spřádám elegii,
a přece nezlomen, ne, jenom nalomen.
Cizí jsou mně už domy s vysokými štíty,
cizí jsou jizby, poval zčernalý,
značky už nepřečtu, co do trámů jsou vryty,
ze studny nebudu pít, kam listy padaly,
cizí mně je tvůj kroj a cizí tvoje víra,
nad hlavou světel, běda, nevidím
– a přece chvílemi mě těžká ruka svírá
a přec ti, dávný předku, tiše závidím.
[15]
Proto se nesmělými ploužím kročejemi,
stín měkký zvuky lehce utlumí.
Jsem cizinec, co přišel z dálných zemí
a už jen zpola rodné řeči rozumí.
Jsem cizinec, co vyplul do dalekých moří
ne za zlatem, jen směšnou touhou hnán:
zem uvidět, kde žhavěj slunce hoříhoří,
a nekonečný slyšet oceán,
– a prošel ostrovy, kde lidská bolest stenástená,
a prošel pouštěmi a prošel tvrdou tmou,
a jeho loď když byla roztříštěna,
potichu navrátil se s hlavou raněnou.
Městečko usíná. A pole měkce hnědnou.
Pěšinka k modravým mě lesům povede.
Kolikrát žije člověk? Tisíckrát či jednou?
Podej mi duchovou svou ruku, praděde!
[16]
PÍSEŇ O DOMOVINĚ
VOJTĚCHA MARTÍNKA
s grafickým doprovodem
JOSEFA KUDĚLKY
vytiskla knihtiskárna
Čepelák a Lažan v Sobotce
písmem cicero Romana Grégrova
jako DESÁTÝ svazek
edice PÁSMO v Opavě v 500 výtiscích.
Prvních 50 výtisků, jež jsou
autorem a grafikem podepsány,
jest vytištěno na simili japanu
a dalších 450 na ofsetovém papíře.
[18]