Socha
S Marie Panny teče zlatá zář,
na zlatém šatě zlatý pramínek.
Úsměvem zlatým zalita je tvář.
Tak na sloupu se zdvihla nad rynek.
Zapomenuta v městském ruchu je,
vyhaslý odkaz dávných staletí.
Barokní socha spásu slibuje:
nad země trudy k nebi dospěti.
A dole pod ní auta skřípají,
v přeletu víří kolotoče cen:
v městského žití hlučném mumraji
na cifru, na groš pohled obrácen.
Co dáváš? A co ty? Co kořistí
být může zítřka? Co je dneška díl?
Sta hladovců se touží najísti,
když jeden křičí: Já se nasytil!
Špinavé vlny z bank a tržiště
sem zalévají starý podstavec.
Dnes chleba kus! A zlato! Napříště
snad ideál jak nadbytečná věc!
[49]
Upřený pohled sochy zlacené
se léta dívá k modrým oblakům.
Je nepohnuta. Kol ní přežene
se pomíjivý světa svár a šum.
[50]