Orlová

Vojtěch Martínek

Orlová
Zoufalé temnoty se slezskou zemí táhly. Jdou stíny kovové. A z tůně hřbitova v hodinu půlnoční se zachvěl výkřik táhlý. Ó slyšeli jste? Zní to píseň věštcova. Na poplach zněla, na poplach jak bije zvon úzkost smrtelnou v té chvíli poslední. Chraptivým refrénem se láme melodie: „Zahynem, dříve než se rozední –“ Však ještě doutnal, doutnal plamen pod popelem. Úmrtní listy psal jsi, že už nežijem, geronský vladaři, v tom kraji zachmuřelém, a výsměšně se neslo v chrámech rekviem a přece křižovaný trpitel se zvedal, hřeb vyrval krvavý, co vryl se do dlaní, a pravil krkavci, co na kříž jeho sedal: „Když půlnoc nejhlubší, přec tryskne svítání!“ Vždyť marno nemohlo být tolik práce lidské, vzdechů a slz a kleteb, horkých nadějí! Vždyť marno nemohlo být hoře gigantické a nadarmo se srdce lidská nechvějí! Ten, kdo svým kladivem bil v černou skálu, ten, kdo šel za pluhem a oral zem, [77] ten, kdo stál před škamnami, dělník ideálu, ten každý ruku zdvíhal k zítřku, za světlem. A hrob se nezavřel, ač se už rozevíral, a prsa vydechla, co mřela ve strachu. Po věky rytíř kovový zem tvrdě svíral, a rukou mozolnou byl sražen v rozmachu. Z půlnočních stesků světlý zítřek zraje, květ barevný se v slunci jasně mihotá. Ruch strojů, vozů hřmot a úsměv kraje – toť pozdrav víry jest a píseň života. [78]