Orlová
Zoufalé temnoty se slezskou zemí táhly.
Jdou stíny kovové. A z tůně hřbitova
v hodinu půlnoční se zachvěl výkřik táhlý.
Ó slyšeli jste? Zní to píseň věštcova.
Na poplach zněla, na poplach jak bije
zvon úzkost smrtelnou v té chvíli poslední.
Chraptivým refrénem se láme melodie:
„Zahynem, dříve než se rozední –“
Však ještě doutnal, doutnal plamen pod popelem.
Úmrtní listy psal jsi, že už nežijem,
geronský vladaři, v tom kraji zachmuřelém,
a výsměšně se neslo v chrámech rekviem –
a přece křižovaný trpitel se zvedal,
hřeb vyrval krvavý, co vryl se do dlaní,
a pravil krkavci, co na kříž jeho sedal:
„Když půlnoc nejhlubší, přec tryskne svítání!“
Vždyť marno nemohlo být tolik práce lidské,
vzdechů a slz a kleteb, horkých nadějí!
Vždyť marno nemohlo být hoře gigantické
a nadarmo se srdce lidská nechvějí!
Ten, kdo svým kladivem bil v černou skálu,
ten, kdo šel za pluhem a oral zem,
[77]
ten, kdo stál před škamnami, dělník ideálu,
ten každý ruku zdvíhal k zítřku, za světlem.
A hrob se nezavřel, ač se už rozevíral,
a prsa vydechla, co mřela ve strachu.
Po věky rytíř kovový zem tvrdě svíral,
a rukou mozolnou byl sražen v rozmachu.
Z půlnočních stesků světlý zítřek zraje,
květ barevný se v slunci jasně mihotá.
Ruch strojů, vozů hřmot a úsměv kraje –
toť pozdrav víry jest a píseň života.
[78]