Otazník.
Jsou noci bezesné a vlny bijí
mně do hlavy.
O, možnoÓ možno zešílet tou melodií
a děsem záplavy.
Zas jako před lety se hlasy rodí
mně v hlubinách,
jak volání kdes od ztracených lodí,
jež hltá moře v tmách,
a křiky lidí, které zhouba rdousí
a vlny zalily,
až k mému loži cestu proderou si,
hlas hrůzou opilý.
5
Ach, my jsme všichni bědní trosečníci,
my, já i ty,
a padáme kams v prostor hltající,
bezedný, odkrytý,
a než hlas zanikne, tmou pohlcený,
tu naposled
svou úzkost lkáme, chytit chceme stěny
napravo, vlevo, vpřed...
A tak dnes cítím v noci mučednické
zas děsný jek
těch hlasů zoufalých a bídy lidské,
tíž hrozných otázek,
jež volají už ochraptělou větou:
Ó, řekni proč?
Rci, jaké síly výsměšně se pletou
v života kolotoč,
6
proč nezkojenou písní srdce kvílí
a jaký pán
nás vymyslil si ke své kratochvíli,
rozmarem zradován?
Proč – jenom proč – tak naříkavě splývá
ten děsný křik.
A kams až do mozku se mého vrývá
krvavý otazník...
7