Probuzení.
Barevný povrch věcí, jenž svítil a hřál,
teď zčernal ve chvíli jedné.
A tam, kde jsem myslil, že jsem král,
jsem žebrácké stvoření bědné.
Až v širý horizont se prostřel můj kraj,
v poklidném hořel zrání,
za noci hvězdný koupal jej taj,
náladu snivou měl za klekání.
Jitra i poledne, slunce i chlad,
květy a plody a listy,
vše mělo půvab svůj, zákon a řád,
smířený přízvuk čistý.
10
Prameny zpívaly, sladký jich šum,
jak hladké kameny myly,
chytal jsem za noci do svých dum,
oddaně, tiše mi hovořily –
A nyní – a nyní – teď kostry zřím,
kde sladká mi svítila těla,
symboly bez pojmů, chvějný dým,
orvané stromy zcela.
Růžová mlha se trhá a pláň
šíří se, prázdná, šedá –
Krůpěje vody jen zachytí dlaň,
zprahlým rtům úkoje nedá.
V mlčící masku se zkřivila zem,
nebesa klenou se zticha,
ticho kol, prázdno je v srdci mém,
v největší hloubi jen vzdychá
11
zlekaný hlas a zburcovaný sen –
Jen zraky, ty chápají rázem,
že duhový oblak je setřesensetřesen,
a chvějí se zoufalým mrazem.
12