Opuštěný chrám.
I.
Uprostřed hlučného města
stojíš tu sám,
ztracený svědku dávného žití.
Tiché je náměstí, potichu šumí
akátů smutná a umdlená píseň,
zátoka klidu v příboji dravém...
Pět minut odtud,
dvě ulice odtud,
tepna vře města slavně a prudce,
tramvaje zvoní neklidným rytmem,
výklady svítí barvami látek,
obuvi, kovů, strojů i masa,
obrazů, knih a plakátů hlučných.
23
Záplava štědrá to rozlita všude
předmětů jasných a barevných, smavých
pro lidi nového století.
Vlní se chodci, ženou se, řítí,
úsměvná děvčata v barevných bluzách,
churaví starci, sklonění dělníci,
všichni, jak chrlí je škola i dílna,
obchod a úřad i vagony drah.
Všecko jsou lidé moderní doby,
neklidní, nervosní, praktičtí, uštvaní,
– a ty tu stojíš
potichu sám
na zmlklém náměstí,
odkaze dávný století mrtvých.
II.
Jsi jako stará, umdlená žena,
jež nese těžce mdlobná svá léta,
24
stařena bědná, ztracená, chorá,
jež dneška nechápe, včerejškem žije.
Taková stařena ubitá, chabá,
němě se nechá zalévat sluncem,
mhouří své zornice, ruce si sepne,
v malátném snění poznovu žije
jak kdysi před lety, dávno, tak dávno...
Tenkráte ovšem
mladistvou krví tepaly žíly,
líce se rděla, temněly vlasy,
ňadra se chvěla mučivou touhou –
Tenkráte ovšem
zvonily k tanci u lípy housle,
třásla se slova vášně i něhy,
pálily polibky, doteky hřály.
Tenkráte ovšem
celý svět jásal jedinou písní
25
zdraví a síly, pevného ženství –
a nebe se hrdě klenulo modrem.
III.
Také ty, chráme, šedivý, ztracený,
měl jsi své mládí!
Hořela světla, varhany hřměly,
žalmy se třásly kadencí slavnou,
zjasnělé zlato ornátů trysklo
ohníčky prudkými, vzněcujícími,
kadidla vůně mdlá omamně padla
na velké dlaždice, na pestré sochy,
korouhve z těžkého hedvábí hrdě
zvedaly slávu svou v záři a blesk –
Na oknech barevných portréty světců
oživly zázrakem, padaly růže
s úsměvných zraků nebeské Panny,
kanula krev a svítily rány
26
rytířům božím, teď triumfujícím,
zástupy zbožné, vznícené, opilé,
pokorně hlavy chýlily v zem –
Kterak to mocně ke kružbám klenby
bila jich píseň, kterak to žhavě
svítila víra oddaná, vroucí,
čistá jak pramen, jasná jak zář!
IV.
Ale jak dávno ta dozněla píseň,
vybledly barvy, uhasla světla,
umdlela vroucnost naivní víry,
zvětrala sladkost horoucích vzdechů!
Kol tebe hřmí
praktický zápas střízlivých lidí,
kol tebe hřmí
tramvají cinkot, hlučení lidí,
smíchy a řeči, supění aut,
27
ale ty stojíš němý a ztracen,
šedivá skvrna v strakatém zmatku,
sám, zcela sám,
na zmlklém náměstí,
odkaze dávný století mrtvých.
28