MÁM PLNÉ SLUNCE RÁD...
I.
Mám plné slunce rád, tak v srpnu, červenci,
ne noci unylé a teskné za měsíce
(kdy po sšeřených cestách chodí milenci,
jdou, v pasu drží se, lži sladké hovoříce).
Mám plné slunce rád, jak v dál se rozlévá,
kdy proudí po rolích jak rozžhavená řeka,
kdy v jeho objetí až člověk omdlévá,
kdy v každé haluze tříšt bílé záře stéká.
To země zachvívá se v jeho laskání
a pocely té záře ssaje roztouženě,
a slunce, milenec, se vroucně uklání,
jak spělo v náručí by milované ženě.
Je tvrdě upřímný tak jeho polibek
jak vášnivý a hrdý dotek bojovníka,
jenž v plné síle mužství k mladé ženě klek’,
ji sevřel horoucně, až bolnou slastí vzlyká.
A je to milenec jak z dávných mythů dob,
jenž plane vášnivým a silným milováním,
a v lásce té je rozkoš nejvyšší i hrob,
je moři podobna i naostřeným zbraním.
Mám plné slunce rád, ten velký, slavný proud,
tu sílu zázračnou i sladce dobrotivou,
jíž chtěl bych do všech cév se dáti proniknout
a jako ona dlouze rozlíti se nivou.
7
Mám plné slunce rád, že v jeho záplavě
sen hrdý o vzruchu a prudké síle žije,
že rudý, krásný květ pak vzplane přežhavě
a divnou vůní svojí všecky smysly spije.
II.
Jen jeho pod dechem se kříží životy,
stvol květin, trsy trav se z černé půdy vztyčí,
chléb vezdejší jen z jeho vzroste dobroty,
jen pod polibky jeho žitné stéblo vzklíčí.
Když jeho láska lůno země oplodní,
pak teprv zachvěje se tuchou roditelky,
pak teprve se v brázdách hnědých zúrodní
a tajný početí děj prochvěje jí velký.
Když za léta se vlní zlatý žita lán
a z jeho šumění jak sterý hlas by zpíval,
zdaž není chvalozpěv to, jímž je uctíván
ten dárce milosti, ten plavý, svatý příval?
A po všech mlhavých a teskných zimy dnech,
když vlídný paprsků spád na oknech se láme,
jak vzepne páž se k záři v prudkých záchvěvech
v to pozdravení sladké, přátelské a známé!
Ó živote, ó světlo, sílasílo laskavá,
jež hubíš temnoty, když ke smrti nás raní...!
...Mám plné slunce rád, že žití rozdává,
v něm láska, síla, touha, vznět a požehnání.
8
III.
Všecku tu živelnou radost
člověka dávného z dětských dob lidstva,
kdy ruce vztahoval k světlému božství,
plně tak chápu!
Chápu ten vášnivý, němý a pokorný vzlyk,
chápu to horoucí, prosebné sklonění šíje,
slavně když nad obzor vyplula z jitra
zářící koule;
jasná a velebná, úsměv jež poslala dálkám
v tisíci odrazech světla, jež na rose květů
pestrou a nádhernou proměnou barev
zahrála tiše!
Na strmých temenech horských a v objetí hlubokých lesů
dávný ten člověk, jenž polo byl dítě a napolo zvíře,
v úžasu němém a blaženém k zemi se skláněl
před bohem světla!
Jaký to prudký byl pocit,
závratný, hrozný a sladký a velký,
který mu tenkráte prošlehl duší,
tak ještě prostou a nerozbrázděnou!
Jaký to mocný byl výkřik,
jenž se mu ze hlubin divoce vydral,
plnou když zátopou bílého světla
rázem byl zatopen!
9
Rozkoš a hrůza a bezmezná úzkost
byla v tom výkřiku, byla v tom náhlém
sepětí dlaní!
...Všecku tu živelnou radost
člověka dávného z dětských dob lidstva,
kdy ruce vztahoval k světlému božství,
plně tak chápu!
10